The last reason/cz

11

"Ucítila jsem ruku na svém rameni„
_____________________________
"Co tu děláš?„ zeptal se mě známy hlas. Tentokrat ne ten v mé hlavě. "Mám hlídku„ řekla jsem mu. "Už jsme se měli dávno vystřídat„ zkřížil su ruce na prsou. "Stejně nemůžu spát, co mám jiného dělat hm?„ řekla jsem mírně podrážděně. Sedl si vedle mě. Nastavil ruku a řekl ať mu podám to, co mám v ruce. Podívala jsem se mu do očí a zakroutila hlavou. On mi ji však vzal a násilím otevřel mou dlaň. Opatrně vyjmul žiletku z mého sevření. Teď se mi podíval do očí on. Byla v nich lítost, ale také pochopení? "Proč?„ zeptal se. Nadzvedla jsem obočí. "Proč?„ řekla jsem, ironicky se zasmála a pokračovala. "No vzhledem k tomu, že jsem ještě před čtyřmi dny ležela někde v lese, mojí sestru využívají, jako pokusného králíka a nastala nějaká posraná apokalypsa, jsem v pohodě„ skončila jsem a vytáhla si jednu cigaretu z krabičky, která ležela opodál. "Já vím, nikdo to nemáme lehký, ale musíš být silná. Oliv, znám tě už skoro dvanáct let a vím, že ty dokážeš být silná, aby jsi ochránila ty, co miluješ„ řekl. "Ale já už to nedokážu chápeš?„ řekla jsem. "Nevím co mám dělat, nevím jak se dostaneme odsud a ani nevím jestli přežijeme a-„ přerušilo mě jeho objetí. Mírně jsem ucukla, ale potřebovala jsem něčí objetí. Opravdu moc. Bylo toho na mě příliš. Jsem pořád jen dítě. Na tohle jsem opravdu nebyla připravená. Pevněji jsem ho stiskla. "Děkuju„ zašeptala jsem. On mě jen dál konejšivě hladil po zádech.

_____

"Jeremy, Christine a Amél budou tu. Já a Aaron dojdeme pro zásoby„ zavelela jsem a viděla všech překvapené výrazy. "Co se divíte? Ani jeden z vás by už do konce života neusnul, kdyby viděl vraždy nevinných. Já a Aaron už jsme to viděli. Je to pro vaše bezpečí, tak nečumte jak debilové a začněte hledat, jak se dostaneme do té karanténní oblasti„ řekla jsem podrážděně. Nechápou to. Chci jim zachránit prdele a oni na mě pak ještě čumí, jak kdybych jim snědla konzervovanou polívku. Po této "hádce" jsme s Aaronem šli do ulic. Byl to strašný pohled. Všude kolem leželi mrtví zavalení sutinami budov. Výlohy byli celé vymlácené a auta převrácené na střechu. Chytl mě za rameno a pokýval hlavou na náznak, že by jsme měli jít. Jako bych vypadla z transu a uvědomila si, že tam je. Přešli jsme o jednu ulici dál a viděli spoustu mrtvých. Většina z nich vypadala jako nakažení, ale pár jich vypadalo nevinně. "Bereme zásoby a vypadneme„ řekla jsem. Aaron jen přikývl. Sebrali jsme tedy zásoby a odešli. Měli jsme štěstí, protože jsme nikoho nepotkali. "Nuže, máme tu zásoby, co jste zjistili vy?„ zeptal se Aaron. "Už víme kudy máme jít, aby se nám nic nestalo. Teda teoreticky„ odpověděla Amél. Přikývli jsme a šli přichystat plán. "Nebude to lehké. Musíme jít přes několik hor a je září, takže už bude chladno„ dedukovala jsem. "Naštěstí máme všichni teplé oblečení navíc„ řekl Jeremy. Podívala jsem se na něj a řekla: "to by mě nenapadlo, že tě napadne vzít si i jiné oblečení, asi nemáš v hlavě jen fotbalový míč.„ Amél se na mě zlostně podívala, ale nic neřekla. Jeremy byl poté celou dobu uražený. Bylo něco kolem půl sedmé večer. "Lidi máme tu nějaké zbytky z včerejší večeře, tak já je sním. Dejte si to, co jsme donesli„ řekla jsem jim. Všichni jen přikývli na souhlas a začali jíst. Seděli jsme v takovém malém kroužku a jen jedli. Byl klid. Až na znepokojivé zvuky z venku. "Já se podívám, vy by jste měli jíst„ řekla Christine. "Ne, já tam půjdu„ zastavila jsem ji. Christine si sedla zpátky a já přešla k oknu. Viděla jsem v ulicích mnoho nakažených a znova to černé auto, ze kterého šli slyšet výstřely. "Je to nejspíš ta vládní společnost. Střílí nakažené. To bude v pohodě, jen musíme zůstat potichu„ zašeptala jsem.