The last reason/cz

10.

Měla jsem v ruce pistol pro jistotu, kdyby jsme potkali nevítané hosty. Na tohle mám velmi silnou intuici. Měla jsem pravdu. Šli jsme o kousek dál a před námi stál "člověk". Byl to nakažený. Bylo to na něm poznat na metry daleko. Rozběhl se proti nám a já jsem neváhala a začala střílet. Hned na první ránu jsem ho zabila. Z tohohle už tuplem neusnu.
______________________________

"Jak si věděla, že potkáme nakaženého„ zeptala se Amél. "Sama nevím, ale mám na to zřejmě velmi silnou intuici„ odpověděla jsem. "Ať tak či onak, tak si nám zachránila prdele„ řekl Jeremy. "Z Ramba se stal hrdina„ dodal Aaron.
"Správně„ řekla Christine. "Nemáte zač a teď už buďme ticho a jdeme„ řekla jsem. "Už chci být z toho pole pryč„ řekl Jeremy. To je poprvé, co jsem s ním v něčem souhlasila. Já se vážně překonávám. Nejdřív zabiju "člověka" a potom souhlasím s něčím, co řekl jeden z těch debilů. "Tak pohyb„ opět jsem zavelela. Šli jsme do města, které bylo cca šest kilometrů od toho pole. Došli jsme a ukryli se v opuštěné budově někde uprostřed města. "Pár dní se tu ukryjeme a potom zase vyrazíme„ řekla jsem a odložila si těžký batoh ze zad. Cítila jsem palčivou bolest na hrudi. Protlačila jsem si tam ruku a odešla chystat věci. Zabarikádovali jsme všechny přístupy do budovy. Cítila jsem se najednou jistější. "Jídlo je na příděl, takže se opovažte sníst více„ zahrozila jsem. Myslela jsem to vážně. Máme tu jídlo tak tak na dva týdny. Potřebujeme však jídlo ještě na čtyři týdny. Posadila jsem se k oknu a mírně ho pootevřela, abych si mohla zapálit cigaretu. Bolest na hrudi byl jistě stres a na stres mi pomáhá jen cigareta. Došla za mnou Christine s otázkou "jsi si jistá, že to přežijeme?„
Podívala jsem se na ni. "Hele, růžový brýle jsem si sundala v tu chvíli, co jsem viděla vraždu dvaceti nevinných lidí, takže nebudu říkat, že to na sto procent všichni přežijeme, ale nějaká moje stále pozitivní stránka říká, že máme takovou osmdesáti procentní úspěšnost na přežití„ odpověděla jsem jí popravdě. Christine přikývla a zadívala se z okna. Musí to pro ni být strašné. Nejdřív její nejlepší kamarádka zemře a teď se bojí, že ji někdo zabije taky. Každopádně se nejspíš bojíme všichni. A ten kdo se nebojí, je už asi dávno po smrti. Christina odešla za ostatníma a já jsem tam opět seděla sama. Popotáhla jsem si z cigarety a přemýšlela nad tím, co asi teď dělá moje rodina nebo moji přátele. Doufám, že jsou na tom karanténním místě a ne v nějaké laboratoři. Mým rodičům to asi nehrozí. Podle mě se přestěhovali nebo se někde schovávají. Bojím se však o svou mladší sestru. Asi skončila v laboratoři a je z ní pokusný králík. Ta představa toho, že do ní cpou nějaký hnusy mě děsí. Ačkoliv si za to může sama. Nechtěla se mnou odejít. Nebo třeba utekla a teď leží někde mrtvá. Nad touto myšlenkou jsem moc nepřemýšlela a potáhla si opět z cigarety. Nakonec jsem ji típla a odešla za ostatníma. Už byly nachystaný spacáky a pověšený světýlka. "Na noc by jsme měli zhasnout„ řekla Amél a sedla si na spacák. Souhlasila jsem s ní. "A budou hlídky. Dnes si beru já, stejně nespím„
dodala jsem. Nikdo nic nenamítal, takže jsme šli spát.
__

Sedím s hlavou opřenou o zeď a dívám se na display mobilu. Je přesně půl třetí ráno. Nevěděla jsem co mám dělat, tak jsem vstala a odešla k oknu. Znovu jsem ho pootevřela a zapálila si cigaretu. Sedla jsem si a přitáhla si kolena k hrudi. Vzpomněla jsem si, že nosím za obalem telefonu žiletku. Vytáhla jsem ji. Držela jsem ji v sevřené dlani a přemýšlela jestli to mám udělat. Nakonec mi to nedalo a udělala jsem to. Obvazů je dost, co se stane, když se pár centimetrů ztratí. Štípalo to. Opravdu hodně to štípalo. Uniklo mi pár slz, které jsem hned utřela do rukávu od mikiny. Obvázala jsem si to a popotáhla z cigarety. Cítila jsem se líp, ale po tváři mi steklo několik slz. Najednou jsem ucítila něčí ruku na mém rameni.