The last reason/cz

12

"Jsi si jistá, že to zvládneme?„ zeptal se mě tentokrát Jeremy. "Už jsem na tu otázku odpovídala tvojí holce...růžový brýle už jsem si sundala, ale věřím, teda aspoň z části věřím, že to zvládneme. Neboj„ odpověděla jsem mu a poplácala ho po zádech. "Už by jste měli jít spát, budu mít hlídku„ řekla jsem a přesunula jsem se k pootevřenému oknu. Viděla jsem Amél, že chtěla něco namítnout, ale Jeremy ji v tom zastavil. Ona se jen lítostně podívala a šla spát. Myslím, že bylo něco kolem půl jedné ráno a já držela polo-vyhořelou cigaretu. Přemýšlela jsem tak random o životě a najednou si ke mě přisedl Aaron a nabídl mi flašku. "Dej si, bude líp„ řekl a předal mi ji. Pokývala jsem hlavou a kopla do sebe půlku flašky vodky. Hlavou mi proletěla vzpomínka na to, když jsme seděli v lese a pili vodku. Zasmála jsem se. "Co je? Jakože jsem rád, že tě zase vidím se smát, ale co, že tak najednou„ řekl. "Vzpomněla jsem si na tu párty v lese„ odpověděla jsem a podívala se na strop. "Chybí mi ten výhled na hvězdy„ řekla jsem. On se na mě otočil. Zřejmě chtěl něco říct, ale jakoby se zastavil a rozmyslel si to. "Dáš mi prosím tě cigaretu?„ řekl a nastavil ruku. Vytáhla jsem jednu z krabičky a podala mu ji. Jakmile se naše ruce dotkly, cítila jsem se jinak. Jako kdyby mnou projela elektřina. Bylo to příjemné, ale nejspíše z toho chlastu. "Chceš sluchátko?„ zeptal se po dlouhé době hrobového ticha. Zakývala jsem hlavou a on mi podal sluchátko. Pustil tam nějakej random mix Nika a Yza. "Miluju je„ řekla jsem a pousmála jsem se. "Nebyl si ve správnej čas na správným místě„ začala jsem zpívat. "Máš krásný hlas„ řekl Aaron. "Děkuji„ řekla jsem a mírně se začervenala. Aaron si najednou lehl a já udělala to samé co on. "Jestli tohle přežijeme, tak se ti s něčím svěřím„ řekl. Jak to jako myslí? "Ale notak„ podepřela jsem se na loktech. "Jasně že přežijeme„ ujišťovala jsem ho. On udělal to samé, co já. "Nikdy nevíš„ stál si za svém. "Co když to nezvládneme a tohle všechno je k ničemu. Jsou to jen plané naděje„ dodal. Podívala jsem se mu do očí. Cítila jsem z nich strach. Nic jsem neřekla a lehla si mu na hruď. Zaposlouchala jsem se do tlukotu jeho srdce. Na moment se zastavilo a pak to bylo jako na horské dráze. Za chvíli jsem však slyšela, jak pravidelně oddechuje, tak jsem si řekla, že už také půjdu spát. Chtěla jsem se zvednout, ale Aaronova ruka a lehké zakňučení, mě donutilo zůstat.