The last reason/cz

6.

"Haha moc vtipný„ řekla jsem. Pomohl mi vstát a vyrazili jsme zpátky tam, odkud jsme přišli. Zastavili jsme někde v lese, aby jsme si odpočinuli. Ještě před námi byla půl hodinová cesta.
______________________________

"To je dobrý, já už nepotřebuji pomoc„ řekla jsem. "Vážně? Vypadá to, že potřebuješ„ odpověděl."Ale já nech„ nedokončila jsem. "Pro jednou mi věř„ vzdychl.
"Aha takže ty se mě jeden den snažíš opilou ojet a pak ti mám jako věřit?„ vyjela jsem po něm. "Jednou„ řekl. "Je to špatný?„ zeptal se. "Hodně špatný„ odpověděla jsem.
Obmotal mi ruce kolem pasu a vzal mě do náruče. "Co děláš„ vyjekla jsem. "Pomáhám ti. Prosím tě už buď ticho„ řekl.
Přišli jsme do té chatové oblasti a Aaron mě odnesl na ošetřovnu. "Proč jsi mě zachránil„ zarazila jsem se. "Kdyby si umřela, bylo by to na mě„ řekl. "Už jsem se lekla, že by to bylo z nějakého jiného, než sobeckého důvodu„ vysmála jsem se mu. Protočil očima a odešel. Do hlavy mi vystřelila bolest a já se za ni chytla. Byla to nesnesitelná bolest.
Nejspíše je z toho otřesu mozku. Vzala jsem si tedy prášek, který ležel na nočním stolku hned vedle postele a zapila ho vodou.
Divím se, že tu ještě nebyl ani jeden učitel či učitelka. Nejspíš je nezajímá, že jim tady umírá žák. Asi si někde popíjejí drahou a dost přeslazenou kávu.
Nebo o tom prostě ani neví. Asi si nevšimli, že jim chybí jeden žák z osmdesáti. Pokud se teď nic nehraje nebo není tůra, tak jsou stejně někde zavření. Pamatuju si jen, že mě večer někdo přenesl do chatky, víc si toho nepamatuju.
Probudila jsem se těsně před budíčkem ve své chatce. Holky pořád ještě spali, tak jsem je probudila, protože za dvě minuty by stejně vstávali. Amélie se mě lekla, ale hned na to mě přivítala s tím, že zítra odjíždíme.
"Počkat co?„ nechápala jsem. "Spala si dlouho„ řekla. "Mysleli jsme, že jsi mrtvá dodala Samantha. Aha. Takže mi chcete říct, že jsem 'spala' dva týdny. Můj doživotní rekord. Nevím jestli mám oslavovat nebo se bát. "Máme dnešek na balení a uklizení„ řekla Christine, když už jsem začala vnímat. "Si v pohodě?„ zeptala se Amélie. "Jo úplně„ odpověděla jsem. To byla moje první věta za tento seznamovák, kterou jsem neřekla sarkasticky. Překonávám se.
"Asi bych měla začít„ řekla jsem. Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Za asi hodinu a půl jsme měli vše sbalené i uklizené. Myslela jsem si, že zrovna nám to bude trvat déle.
"Už ať jsme doma„ řekla jsem.

—

Seděla jsem v obýváku na gauči a koukala na televizi. "Mimořádné zprávy: Tajná vládní skupina vyhlásila všechny ve věku od patnácti do dvaceti. Chtějí 'verbovat' mladé lidi, aby je po té mohli zkoumat a vymyslet tak lék na vir, který se šíří. Je to horší než mor. Lidé se mění v zombie požírající slabé a neimunní lidé umírají. Tato skupina věří, že mladí lidé jsou vůči tomuto viru imunní. Všechny školy budou tedy posílat své žáky do laboratoří těchto skupin„ bylo poslední co jsem slyšela, než jsem s brekem utekla do pokoje. Co budu kurva dělat? Tuhle větu jsem si neustále opakovala. Tak uteču a schovám se. No jasně, ale na jak dlouho. Tohle nejde. Třeba to jsou jenom fake news.