Deadly Class- Lost

Fuckface

Šla jsem po Linovo pravici, zírala jsem do země a snažila se všechno nějak zpracovat. Euforie už dávno vyprchala a já zůstala na pospas pátému stádiu smutku. Nevím jak popsat to co jsem cítila. Byla to úleva a vztek v jednom. Nemohla jsem se rozhodnout zda toho lituji nebo naopak.

"On to neví?"
Otočila jsem se zmateně na Lina. Koutkem oka jsem zahlédla jak Marcus šel k nějakému automatu.

"Co neví, Scarlett?"
Neotáčel se na mě.

"Já..."
Nezmohla jsem se k tomu to vyslovit. Prostě to nešlo. Kdybych to řekla nahlas znamenalo by to že jsem to opravdu udělala. Ta myšlenka že se mi tohle jenom zdá, protože jsem se s Billym sjela, bylo to jediné co mě tak nějak udržovalo při smyslech. I když si uvědomuji, že výbuch smíchu, po tom co jsem zabila rodiče zdraví není.
"Počkat. Jak jste nás našel?"

"Nikoho jsem nenašel. Jsem jenom v tvé hlavě. Svoje pravé rodiče jsi zabila tak si teď představuješ, že tvoje jediná zbylá rodičovská figura je tady. Sama jsi to řekla, i já jsem pro tebe víc rodič než oni"
Najednou se mi Lin začal rozmazávat, a v uších mi zvonilo. Mrkla jsem a on byl pryč. Jako bych se vrátil zpátky k vědomí. Jako když mi zalehnou uši a nejsem pak zvykla na ten větší hluk. U srce mě jakoby najednou píchlo. Už sama ani nepoznám co je skutečný. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit rozklepaný dech. Dýchalo se mi těžce, jakoby mi někdo svíral srdce.

"Jdeme Marcusi"
Aniž bych se ujišťovala jestli mě slyšel jsem se otočila k výtahu. Po cestě jsem se koukala kolem sebe, jenže Lin byl opravdu pryč. Zabila jsem vůbec rodiče nebo to byly také jen halucinace? Jaká je šance že mi Maria hodila do pití drogy? Otočila jsem se za sebe, na místa kde předtím stála ochranka mích rodičů. Všichni byly pryč, do jednoho. Takže to musela být realita. Nebo ne? Otočila jsem se a zmáčkla tlačítko výtahu. Marcus mě mezitím dohnal a spolu jsme vešli dovnitř. Motala se mi hlava, tak jsem se opřela o stěnu a zahnula hlavu. Je toho na mě moc, nevím jak dlouho to zvládnu. Vždyť už ani nevím co je skutečné.
Zaznamenala jsem že se k nám ve výtahu někdo připojil, ale oči jsem neotevírala. Najednou se ale ozval poplach výtahu. Automaticky jsem otevřela oči a napřímila se. Zírala jsem na toho chlapa, to on musel zmáčknout to tlačítko a zastavit výtah. Ale proč?
Pomalu a dramaticky se na nás konečně otočil. Pohledem se ne chvíli zastavil na mě. Zarazila jsem se nad jeho levou tváří. Celá byla schovaná pod jizvami. Pomalu a nezaujatě si mě celou prohlédl a pak se otočil na Marcuse.

"Jak je cukrouši"
Marcus okamžitě zpanikařil a ve strachu se natlačil na stěnu výtahu. Marcusovo chování vyděsilo i mě. Ruku jsem nenápadně dala do kapsy kde byl jeden ze dvou nožů.
"Vyděsil jsem tě snad?"
Co se to sakra děje? I přes ty myšlenky které mi říkali abych to nedělala, jsem se napřáhla a mířila přímo na krk. Jenže jsem se asi v půlce zastavila a nedokázala jsem to udělat. Před očima mi proběhla vzpomínka jak jsem matku střelila do hlavy a celé tělo se mi zachvělo. Oči se znovu zalily slzami. S rukou stále napřímenou jsem nestihla zareagovat, když ke mě mířila ruka toho muže. Trefil mě přímo do spánku. Bolest se mi rychle rozšířila do celé hlavy. Na chvíli se mi vidění úplně zatmělo. Kolena se mi podlomila a já s hlasitou ránou dopadla. Stihla jsem i vnímat jak se výtah trochu zatřásl. Zasténala jsem bolestí a víčka stlačila co nejvíc k sobě a zatla zuby. V puse jsem zacítila chuť krve. Zůstala jsem bezvládně ležet. Snažila jsem se ze všeho nejvíc zpomalit svůj dech, a co nejvíc ztlumit bolest.

"Scar!"
Zaslechla jsem Marcuse, který zněl snad ještě vyděšeněji než před tím.

"Hej, na mě koukej, Marcusi"
Zaslechla jsem hlas dotyčného. Konečně jsem se odhodlala otevřít oči. Uviděla jsem svojí ruku stále dřímající ten nůž. Co se to se mnou děje?

"Chestere? Ty... ty jsi-"
Skočil Marcusovi do řeči. Nebo to o co se Marcus aspoň snažil. Oni se znají?

"Krásnej?"
Kdybych nemela pocit že my vybouchne hlava možná bych se mu i vysmála. I přes bolest jsem k nim otočila hlavu. Nahou jsem se pokusila trochu odrazit ke kraji, abych se pak mohla chytit madla. Dal mu ruce kolem hlavy a zatarasil mu tím únikové cesty.
"Ne, seš v šoku že žiju, co? Nedal sis dohromady co se stalo? Ty seš blbej jak tágo. Zvířatům rozumím, zvířata nelžou, nezklamou tě. Na rozdíl od mího spolubydla Marcuse."
Z kapsy vytáhl nůž a dal ho Marcusovi k hlavě. Využila jsem toho, že se teď věnoval Marcusovi a začala se natahovat k madlu.
"Chtěl jsem tě zabít, fakt. Proto jsem sem přijel ale viděl jsem ty světelný show. Přemejšlel sem. Lidi se vražděj každej den,"
Konečně se mi povedlo chytit to madlo. Vytáhla jsem se kousek nahoru a chytila se i druhou rukou. Nůž jsem měla pořád opřený v ruce.
"všichni na to serou. Ale jestli chci bejt žádanej, být v telce a vydat knihu, tak se tím musím proslavit. Jako P. T. Barnum."
Konečně jsem se odhodlala a vytáhla se do stoje. Jenže když jsem se otočila už vycházel ven.

"Marcusi, v pohodě?"
Klekla jsem si k němu. Chytila jsem ho pod bradou a zvedla mu hlavu tak aby mi koukal do očí.

"Kde je? Je tady pořád?"
Paranoidně se začal koukat okolo sebe a snažil se natlačit víc ke stěně.

"Ne už odešel. Kdo to byl Marcusi?"
Snažila jsem se znít klidně aby se uklidnil ale moc to tak nevypadalo. Cítila jsem jak mi z obočí, vedle oka, teče krev.

"Musíme vypadnout."

Hello again. Dost možná tady bude hodně chyb, protože jsem to zkontrolovala jenom letmo, neměla jsem teď na psaní moc čas. Takže jestli jsem něco přehlídla, dejte mi prosím vědět.