Zimní voják (The Dark Ghost)

Zrození

Cože? On mě tu s ním nechal? Srdce mi začalo tlouct rychleji. Znejistila jsem, ale donutila jsem se k pohybu. Vytěsnila jsem myšlenky na to, že se nacházím v místnosti s (dost možná) nejstrašnějším zabijákem v dějinách a pokusila naše nynější soužití brát jako doktor - pacient nebo něco podobného.

„Já j-jsem Katherine. Můžu ti říkat Bucky?" Dodala jsem si odvahy a přistoupila o krok blíž. Podíval se na mě nepřátelsky. Zvedl se a sedl si na zem, do rohu místnosti, vedle své postele. Očividně mě tu nechtěl.

„Jsem tu, abych ti pomohla." Nuceně jsem polkla. Pomalu jsem se k němu přibližovala. Cestou jsem navlhčila kapesníček v umyvadle. Sama jsem sebou byla překvapená, že mě ještě nepřemohla moje slabost a já neutekla.

„A proč bych vám měl věřit?" Střelil po mně prázdným pohledem.

Klekla jsem si k němu. Věděla jsem, že to může být nebezpečné, ale on pomoc potřeboval.

„Chápu, že mi nevěříš, ale já nejsem jako oni." Natahovala jsem k němu ruku s kapesníčkem a zároveň riskovala mnohem víc než jen své bezpečí už jen kvůli tomu, co jsem řekla. Zvedl ke mně pohled a chvíli si mě prohlížel jako by se opravdu rozhodoval zdali mi věřit, nebo ne. Rukou jsem se blížila k jeho natrženému rtu, který slabě krvácel. Lehce jsem mu odhrnula vlasy z tváře. Dívala jsem se mu zhluboka do očí, jako bych v nich hledala svolení. On ze mě rovněž nespouštěl oči. Jeho mrknutí jsem brala jako souhlas. Měl pevně zaťaté čelisti a sálala z něho nervozita, která na něm byla patrná. Kdy naposledy s ním někdo zacházel jako s člověkem?

Kapesníček jsem přiložila na jeho poraněný ret. Slabě zasténal. Ještě několikrát jsem přejela po krvavém rtu a pak vstala. Nic neřekl, jen mě sledoval.

„Přijdu zase zítra," oznámila jsem mu, aniž bych čekala odpověď. Došla jsem ke dveřím, u nichž jsem se zastavila. Ohlédla jsem se na něj. Díval se před sebe, do podlahy.

Až když se za mnou dveře zavřely vydechla jsem dlouho zadržovaný dech. Tohle nezvládnu. Nemůžu dělat tuhle práci. Jenže já musím, nemám na vybranou. Sám Alexander Pierce mě tímto úkolem pověřil a já nesměla zklamat.
***
Dlouhými chodbami jsem se vydala k východu, avšak mé myšlenky zůstávaly u Buckyho v cele. Zabiják, co nechce zabíjet. Tedy vězeň. I tak přece není bez viny, nebo je?
Když už jsem byla u hlavního východu z budovy, zavolala za mnou recepční: „Slečno Queenová, máte se neprodleně dostavit do kanceláře Alexandera Pierce."

„Teď?" Zmateně jsem zamrkala, „Už mám ale po práci." Sklesle jsem jí naznačila, jak zoufale potřebuji jít domů.
Jen pokrčila rameny. S Hydrou se nevyjednává, připomněla jsem si. Naštvaně jsem si skousla ret a šla do jeho kanceláře. Nikdy dřív jsem tam nebyla. Nebylo to místo, kam by se běžný zaměstnanc dostal, ale netoužila jsem tam jít. Dneska už toho bylo dost.

„Posaďte se." Pokynul mi rukou ke křeslu, když jsem za sebou zavírala dveře. Mlčky jsem se posadila.

„Tak už jste se seznámili? Choval se slušně?" Ironicky se zasmál Alexander, a sedl si za svůj stůl. Přikývla jsem, protože mě nenapadlo, jak jinak zareagovat.
„Řekl vám něco?" ptal se. V hlavě mi rychle proběhla vzpomínka na náš krátký rozhovor.

„Ne, pane, nic konkrétního mi neřekl," odpověděla jsem váhavě.

„Překvapilo by mě, kdyby ano..." Spojil prsty. „Slečno Queenová, je mi jasné, že máte plno otázek. Neodpovím vám na všechny, pochopitelně, ale pár věci si zasloužíte vědět, myslím."

Dívala jsem se na něj s kamenným výrazem. Měl pravdu. Otázek jsem měla opravdu hodně. Alexander se zhluboka nadechnul a začal: „Tak se uvolněte, povím vám příběh. Kolik toho víte z historie? Víte co, to je vlastně jedno. Tak tedy, James zemřel v roce 1944, když se jeho jednotka chystala sabotovat cestu německého transportu s municí. Všichni aspoň mysleli, že zemřel. O pár dní později ho našli sověti. Nikdo nechápal, jak mohl ještě žít. Nezabil ho pád z několika seti metrů, ani mrazy, které kolikrát přesahovali -34 °C. Ležel tam několik dní prakticky bez jedné ruky, ale žil. Přežil díky séru, které mu bylo Hydrou aplikováno. Vlastně by nám, Hydře, měl být vděčný, za svůj život, ale jak už jste jistě viděla, je krapet svéhlavý." Sarkasticky mu cukl koutek. „Považovala by jste to za zázrak, slečno Queenová?" Pronesl a aniž by čekal na moji odpověď pokračoval: „Sověti si mysleli, že jde o nadpřirozenou věc, magii dalo by se říct. Ale magie je v podstatě jen věda, kterou jsme zatím ještě nepochopili. Jenže sověti nechápali ani vědu, natož magii," zasmál se svému vtipu, ,,a tak ho vzali s sebou na svou základnu. V té době pro ně pracoval jeden z našich zakladatelů – Arnim Zola. On mu dal kovovou paži a mohl tak pokračovat v projektu Supervoják. Byl to osud, víte? Ale sérum se z jeho DNA bohužel nepodařilo získat, jak jste si jistě domyslela. Abych se vrátil k vám. Od vás se bude očekávat, že budete jeho ošetřovatelka. Vzhledem k tomu, že mu naneštěstí nemůžeme dále vymazávat paměť ho budete muset udržet pod kontrolou vy sama. Musíte pro něj představovat někoho, komu může věřit. Chci, abyste mu vysvětlila, že musí plnit naše rozkazy, pokud chce to, co mu bylo slíbeno," řekl.

„A to je?" Zvídavě jsem k němu vzhlédla. Pokřiveně se na mě usmál.

„Svoboda, slečno, ale trošku ho budete muset zkulturnit. Chápete mě?"

„Ano, pane." Přikývla jsem a ještě než jsem si to dostatečně promyslela, zeptala jsem se: ,,Pane? Proč já?"
Pierce se na mě jen usmál. ,,Jste tu již druhým rokem, jestli se nepletu, a za tu dobu jste byla příkladným zaměstnancem. Jinými slovy dokonalý kandidát. Je to pocta a teď můžete jít."
Zvedala jsem se k odchodu, ale u dveří mě ještě zastavil zastavil.

„Ještě jedna věc, slečno Queenová." Přejel prstem po hraně stolu. Otočila jsem se a čekala, co řekne. „James není jako naši ostatní zabijáci. Jeho styl zabíjení je osobitý. Při zabíjení je ovládán svým emocemí. Už několikrát jsem ho viděl zabíjet a pokaždé se to v něčem liší, dopadne to však vždy stejně. Když je pod kontrolou zabije rychle, ale když je hnán hněvem, zabíjí pomalu a bolestivě. Je v tom jakási poetika," zamyslel se.

Přejel mi z toho mráz po zádech. Chvěla jsem se. Pak ukázal na dveře a já z nich rychle vyšla.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co říkal. Když jsem vedle Buckyho seděla, neměl pohled zabijáka. Jestliže je ovlivňován emocemi znamená to přeci, že nevraždí chladnokrevně. Cítí soucit. To znamená, že není ztracen. Musím mu pomoct!