Zimní voják (The Dark Ghost)

Upřímnost

Těm netrpělivým bych se ráda omluvila za čekání. Doufám, že vám to touto kapitolou vynahradím ☺. Kdo by měl zájem může si na dotvoření atmosféry pustit mnou vybranou (nebo jakoukoliv jinou) písničku u odstavce označeného notičkami. :)

Byla jsem vážně ráda, že Bucky souhlasil, ale zároveň mě polila vlna obav. Přece jen bylo něco jiného, když byl Bucky teď tady.

Vím, co jsem si slíbila v muzeu a chtěla jsem Buckymu všechno říct, ale bála jsem se jeho reakce. Taky jsem se ho plánovala zeptat na ta vyrytá slova ve zdi. Ze všeho nejdřív jsem ale musela zavolat do Hydry.

„Půjdu to vyřídit s Piercem. Zatím si tady lehni nebo prostě...chovej se jako doma." Jen co jsem to řekla došlo mi, jaká pitomost to byla. V duchu jsem si za to nafackovala, ale Bucky to přešel bez povšimnutí a posadil se na pohovku.

Vzala jsem telefon a šla do koupelny, protože jsem nechtěla, aby Bucky u toho rozhovoru byl. Z Hydry mě po dlouhém přemlouvání přepojili k Alexanderovi.

Asi si umíte představit, jak byl nadšený, když jsem mu líčila co se seběhlo. Řekla jsem mu, že Buckyho zranění je docela vážné, a to proto, aby svolil. Dlouho mlčel ale pak souhlasil a já si úlevně vydechla. Nakonec jen řekl, že je to na mou zodpovědnost a zavěsil.

Když jsem vyšla s koupelny hned jsem se na Buckyho s přikývnutím usmála. Jemu jen cukl koutek v malý úsměv.

Teď byl čas na to, abych Buckymu uvařila večeři. Vaření zrovna nebyla moje parketa, ale jestli jsem něco uměla spolehlivě byly to makarony se sýrem. Mnozí lidé toto jídlo sice považují za jídlo pro děti, ale myslím, že Buckymu to bude stejně chutnat.

„Dal by sis makarony se sýrem?" Zeptala jsem se, i když jsem věděla, že mi neodpoví. „Zatím si běž odpočnou, neměl by ses namáhat." Podívala jsem se na něj přísně.

Zapnula jsem si troubu a pak dala vařit těstoviny. Snažila jsem se soustředit na vaření, ale vždycky jsem se po něm po očku podívala. Procházel se po místnosti a všechno si prohlížel. Zrovna stál u knihovny a četl názvy všech knih, které jsem v ní měla. Nechala jsem ho být a v mezičase dodělávala sýrovou omáčku.

Zhruba po dvaceti pěti minutách jsem vytáhla už hotové makarony z trouby a přizvala Buckyho k jídlu.

Nebylo tu moc místa, a proto jsem vždycky jedla u pultu. Bucky se posadil za pult na stoličku a já mu nabrala možná až příliš velkou porci. Sama jsem si vzala jen trochu, protože jsem neměla velký hlad. Svou večeři snědl tak rychle, že jsem to skoro nepostřehla. Potěšilo mě to.

„Nechceš ještě?" Zeptala jsem se a dojedla jsem poslední sousto. Zakroutil hlavou. „Tak aspoň, že ti chutnalo." Usmála jsem se a sklidila svůj i jeho talíř.

Teď jsem trochu znervózněla.

„Můžu se tě na něco zeptal?" Obešla jsem pult a posadila se na stoličku vedle něj. Přikývl. Zhluboka jsem se nadechla. „Byla jsem u tebe v cele a...všimla jsem si toho, co jsi vyryl do zdi." Bucky odvrátil pohled a já pokračovala: „Co ty různé rytiny znamenají? Třeba to číslo...?" Bucky pokrčil rameny.

„A co Brooklyn?" Ptala jsem se dál. Buckymu se na tváři usadil přemýšlivý vyraz.

„Myslím," podíval se na mě, „že odtamtud pocházím." Ustaraně jsem svraštila obočí.

„A-"

„Steve?" Zeptal se. Díval se zamyšleně před sebe. „Já nevím, kdo to je, ale to jméno se mi pořád zjevuje před očima. Řekl bych, že to byl můj bratr." Soucitně jsem Buckymu přejela po paži, ale tak abych se nedotkla čerstvě zašité rány.