Zimní voják (The Dark Ghost)

Je pryč?

Vzbudilo mě nepřetržité zvonění budíku. Naštvaně jsem zavrčela a ještě se zavřenýma očima nahmatala jeho vypínání. Rozespale jsem se posadila na kraj postele. Bucky, to bylo to první, na co můj rozespalý mozek pomyslel. Povzdychla jsem si a vstala z postele. Další „úžasný" den v „úžasné" práci.

Bydlela jsem v malém bytě, který zahrnoval  malou kuchyň, koupelnu, můj pokoj a samozřejmě obývák, který byl jádrem celého bytu.

Ve své ložnici jsem měla velkou postel, skříň a různé poličky s knihami a skříňky z bílého dřeva. Ze svého pokoje jsem viděla do obýváku. V mém zorném poli stál gauč, před ním klasicky konferenční stolek a pak televize. Když jsem vyšla z pokoje, po levé ruce jsem měla koupelnu a po pravé (za pohovkou) kuchyň. Ve stejné úrovni s dveřmi od ložnice byly i vchodové dveře. Rozhodně jsem nebyla typ člověka, který si potrpí na dekorace, takže můj byt byl jednoduchý a skromný. Občas jsem se ho snažila oživit nějakou květinou, ale věřte tomu nebo ne, ani pěstitelský typ jsem nebyla.

Bez přemýšlení jsem ze skříně vytáhla džíny a obyčejný modrý svetr, oblékla se a šla si vzít něco k snídani. Mohla bych jít nakoupit... řekla jsem si, když jsem uviděla obsah mé lednice. Snědla jsem poslední jogurt, který tam zbyl. Naštěstí mu nevypršelo datum spotřeby.  Nakonec jsem do sebe nalila dva hrnky kávy, abych se už pořádně probrala.

Bylo už skoro devět. Zvláštní výhoda (jestli se to tak dalo považovat) mé nové práce byla pracovní doba. Nikdo mi ji nijak přesně nestanovil. Teoreticky jsem do práce mohla přijít až odpoledne a pravděpodobně by nikdo nic nenamítal, ale tak nějak jsem cítila povinnost být tam brzy. A vzhledem k tomu, že můj společenský život byl, s použitím nadsázky, na bodě mrazu, neměla bych ani co dělat. Jistě... byla jsem teď dvojitý agent. Vždycky, když mi to prolítlo hlavou, vnitřně jsem se zasmála. Je to jak z nějakého akčního filmu, ale ani S.H.I.E.L.D. po mně nic nechtěl – zatím.

Lehce po deváté jsem vyšla z bytu. Cestou jsem nijak nespěchala. Přešla jsem pár ulic, podchodů a nakonec jsem prošla i parkem a u lavičky, na které jsme s Buckym seděli jsem se na moment zatoulala ve své mysli ke dveřím označeným nápisem Bucky.

Doslova jsem prolétla kolem recepční a hnala se k Buckyho „pokoji", aniž bych si nejdřív odložila věci do své kanceláře. Docela mě překvapilo, že za tak krátkou dobu jsem se v těchto propletených chodbách vyznala. Zabočila jsem špatně jen jednou a to byl podle mě úspěch. Na rtech se mi z ničeho nic objevil úsměv. To kvůli němu? Dala jsem si imaginární pohlavek. Chovej se profesionálně! Křikl na mě můj vnitřní hlas.

Zpomalila jsem a zabočila za roh, kde už měli stát dva strážní. Ale nikdo tam nebyl – první šok. Ocelové dveře byly otevřené. Opatrně jsem vstoupila dovnitř, ale Bucky byl pryč – druhý šok. Zmateně jsem těkala kolem sebe. Kde je? Zamračila jsem se. Otočila jsem se a šla si pro odpovědi. Za rohem chodby se objevil jeden z těch dvou strážných.

„Kde je?" zeptala jsem se ho. Tón mého hlasu vyletěl o oktávu výš než normálně.

„Kdo?" s předstíranou nechápavostí svraštil čelo. Vážně?! To si chce hrát na nevím-o-kom-to-mluvíš hru? Na to jsem trpělivost opravdu neměla!

„Moc dobře víte, o kom mluvím!" šťouchla jsem ho prstem do hrudi. Ale on i tak mlčel.

„Tak kde je?!" propichovala jsem ho pohledem. Nechtěl mi to říct. Vytáhl na mě věty typu: Není to vaše věc. Co je vám do toho? Nejsem oprávněn vám to sdělovat.

Nakonec z něj vypadalo, že Buckyho poslali na misi. V záchvěvu emocí jsem ustoupila o krok a strážný toho okamžitě využil a obešel mě. Na misi?! Pierce slíbil, že ho nechá se uzdravit. Jestli jsem byla naštvaná? To si pište, že jsem byla!

Snad v zápalu emocí jsem se vrhla Alexandrovi do kanceláře. Moc jsem nepřemýšlela, ale dokud jsem měla odvahu podporovanou adrenalinem, musela jsem toho využít. Pierce seděl ve svém křesle a jako obvykle listoval mezi hromadou papírů. Nevypadal mým vpádem nijak zvlášť překvapen. Čekal mě.

„Jak jste ho mohl poslat na misi?! Slíbil jste, že mu dáte týden na zotavení a vy ho místo toho pošlete bůhvíkam a na bůhví jak dlouho!" vyštěkla jsem na něj. Zněla jsem vážně naštvaně. Právě jsem křičela na svého nadřízeného! Neovládla jsem se. Myslím, že už mě trochu znáte a víte, že tohle bych si normálně nedovolila, ale tohle? To bylo moc. Pierce se však jen klidně zvedl ze židle. Čekal snad, že se takhle zachovám? Že na něho budu křičet? Vypadalo to tak. Vypadalo to, že jsem udělala přesně to, co chtěl – dokázala jsem mu, že mi na Buckym záleží.