Zimní voják (The Dark Ghost)

Dostavení

V umyvadle jsem si omyla ruce. Lékárničku jsme tam nechala. Buničiny od krve jsem posbírala a vyhodila do koše.

Strážní za mnou zavřeli dveře a já si šla odpočnout do kanceláře. Štvalo mě, že tu nejsou žádné léky proti bolesti, které bych Buckymu mohla dát, a proto jsem doufala, že se mu podaří bolest vydržet. Asi čtvrt hodiny jsem jen tak seděla a koukala do prázdna. Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Proč nemůžu mít normální práci? Nechtěla jsem tu dál pracovat, ale copak jsem mohla odejít? Ještě k tomu teď, když vím, že tady drží Buckyho. Než mě k němu přiřadili přežívala jsem to tu, ale teď? Nemohla jsem s jeho osudem smířit.

Zazvonil telefon. Natáhla jsem ruku a zvedla ho. Ze sluchátka se okamžitě začal ozývat Piercův rozladěný hlas.

„Hned ke mně přijďte!" rozkázal mi.

„Ano pane." Pohotově jsem odpověděla. Hned potom Alexander ukončil hovor.

Dva dny, dvě návštěvy jeho kanceláře. Tolikrát jsem tam za ty roky nebyla. Vlastně jen málokdo se tam podíval. Povzdychla jsem si a rychlými kroky šla k Alexanderovi.

Slabě jsem dvakrát zaklepala na dveře, počkala až mě pozve dovnitř, a pak vstoupila. Nervózně přešlapoval za stolem a naštvaně zatínal pěsti. Chvíli jsem stála, potom mi rukou pokynul, abych si sedla. Udělala jsem to.

„Jak je mu?" Rukou si mnul čelo.

„Ztratil poměrně dost krve a nebylo zrovna snadné zastavit krvácení, ale ránu jsem vyčistila a zašila. Naštěstí se čepel vyhnula orgánům, takže se rána zahojí rychleji, pane."

„Takže tím chcete říct, že jsou to dobré zprávy, ano?" ptal se dál.
Nevím kam tím mířil. Ale přesvědčeně jsem přikývla.

„No dobrá, ale víte, co jsou špatné zprávy?" Střelil po mně pohledem. Jeho hlas se zvýšil. Na otázku jsem odpověděla zavrtěním hlavy a on pokračoval: „Špatné zprávy jsou například, když se dozvíte, že váš nejschopnější voják nedokáže zneškodnit cíl, protože se prostě nesoustředí. Špatné zprávy jsou, když se dozvíte, že protivník žije, zatímco váš člověk leží na zemi a krvácí. K čemu mi je voják, který nedokáže splnit rozkazy?!" křičel přes celou kancelář. Jeho ruce držely opěradlo židle, na které jsem seděla. Byl úplně nepříčetný. Z toho jak křičel mi naskočila husí kůže. Zhluboka jsem dýchala. Když si uvědomil, že bez hnutí sedím zaražená v křesle odtáhl se a povolil si kravatu.

„Promiňte mi to, nechtěl jsem vás polekat. Aspoň ale vidíte, jak je důležité ho udržet pod kontrolou." Zapadl do svého křesla a utřel si krůpěje potu z čela. „Jelikož, je to jeho první selhání zůstane nepotrestán, ale vy se postarejte o to, ať už se to neopakuje." Zdůraznil. Jen jsem němě přikývla. „Dejte ho dohromady, ať je zítra schopen jít do akce."
To myslí vážně? Než se mu rána zahojí, aspoň tak, aby se mohl docela obratně pohnout, bude to trvat několik dní. Jak by mohl zítra nastoupit? Bála jsem se mu vzdorovat, ale musela jsem.

„Promiňte, pane, ale James rozhodně nebude zítra schopen splnit jakýkoliv úkol. Stehy by takový nápor nevydržely." Profesionálně jsem se mu snažila vyvrátit ten jeho nesmyslný nápad.
Alexander protivně zavrčel. „To je dneska den... Tak mi teda laskavě povězte, na jak dlouho jeho... indispozici odhadujete?"

Věděla jsem, že nemůžu říct víc jak dva týdny, ale chtěla jsem pro Buckyho získat co nejvíce času, aby se mohl uzdravit. A aby nemusel zabíjet.

„Dejte mi deset dní," řekla jsem nakonec.

„Deset? Ne! Dám vám týden."

„Týden? Ale pane..."

„Ověřím si alespoň vaše léčitelské schopnosti," řekl výsměšně, ,, berte to jako výzvu."
Výzva to opravdu byla. Prosit ho o víc času by nemělo smysl.