Zimní voják (The Dark Ghost)

Osvobození

Opět jsem vám vybrala písničku, tak pokud si jí budete chtít pustit, tak u odstavce s notičkou ♫, vždyť vy víte. ☺

Vstupní aula byla tak jako vždy plná lidí. U vchodu jsem kývla na recepční a pokračovala dál. Lidé se kolem mě hemžili a já si jen pro jistotu přidržela tašku u těla, aby mi nepoškodili vánočně zabalený balíček, který jsem tam měla.

Do vánoc bylo ještě dost času. Vlastně sotva začal prosinec, ale já si nemohla pomoc a navíc, nešlo ani tak o dárek k vánocům, jako spíš o něco, co by mohlo Buckymu pomoct vzpomenout si.

Hlavou mi proběhla myšlenka na to, co mi před několika dny řekl Ben o tom chystaném útoku na Hydru a tak vůbec. Ujišťovala jsem se tím, že to ještě nějaký čas potrvá než uskuteční svůj plán a já tak budu mít čas na to, abych vymyslela, jak odsud Buckyho dostat, kdyby se S.H.I.E.L.D. nerozhodl pro jeho záchranu.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a přísahala bych, že mi úlekem vynechalo srdce. Kousek ode mě stál Alexander Pierce a o něčem hovořil s nějakým mužem.

Byl oblečen do svého oblíbeného světle modrého obleku, nepochybně šitého na míru. Prořídle vlasy si jako vždycky přísně uhladil na stranu. Jeho malé, chladné oči našly ty mé. Po jeho vrásčité tváři se roztáhl falešný úsměv.

Ztuhla jsem na místě. Tohle není dobré, ne pro mě, ne pro Buckyho, ne pro S.H.I.E.L.D.

„Slečno Queenová," začal nadšeně Pierce. „jsem rád, že jsem na vás narazil." Došel téměř až ke mně a já ucítila jeho chladný dech na své tváři. Instinktivně jsem od něj ustoupila.

„Pane, potřebujete mi něco?" Snažila jsem se neznít nervózně, ale to se mi nevedlo a on to moc dobře věděl. Urovnal si klopy na saku.

„Vlastně ano, ale vy teď asi máte namířeno za Jamesem, je to tak?" Jen jsem přikývla a on pokračoval: „No tak to běžte nejdříve za ním, jistě vás rád uvidí, a potom se stavte u mě. Rád bych si od vás poslech o tom dni, kdy jste mu u sebe poskytla azyl." Řekl se smíchem, jakoby ode mě chtěl slyšet jen nepodstatnou historku, ale já věděla, že to tak není. Netušila jsem, co tím zamýšlí, ale zeptat jsem se taky nemohla. Jen jsem nejistě přikývla. Věnoval mi ještě jeden pokřivený úsměv a pak mě nechal pokračovat v mé cestě.

Před ocelovými dveřmi jsem zahnala všechny obavy. Nic zlého se nestane. Neudělala jsem přeci nic špatně. Když jsem vešla do cely a strážci za mnou zavřeli dveře, uviděla jsem Buckyho, který už seděl u stolu. Čekal na mě.

„Dobré ráno." Pozdravila jsem ho, zatímco jsem se k němu přibližovala. On mi v odpověď věnoval tichý úsměv.

„Něco jsem ti přinesla." Řekla jsem a z tašky začala vytahovat dáreček. Víc než balícího papíru na něm bylo izolepy, protože zrovna balení dárku nebyla činnost, ve které bych vynikala.

Bucky se na mě překvapeně podíval. Přistrčila jsem k němu balíček a on se po něm zdráhavě natáhl.

„Já vím, že vánoce jsou až za nějaký čas, ale říkala jsem si, že by ti to třeba mohlo trošku přiblížit tvé vzpomínky." Usmála jsem se a Bucky se na mě vděčně podíval. Opatrně sundal balící papír a z krabičky vyndal sněžítko se zmenšeninou Brooklynského mostu. Nebyla jsem si jistá, jestli pozná, co to je, ale spoléhala jsem na to, že ano.

Bucky si sněžítko pozorně prohlížel a pak s ním zatřásl. Drobné částečky sněhu začaly zběsile vířit ve skleněné kouli a potom volně dopadaly na most. Nic neříkal. Sklesle jsem si povzdechla. Nepoznává to.