Zimní voják (The Dark Ghost)

Špionáž (2. část)

Paralyzér jsem si tedy zastrčila tak jako Ben za opasek. Přehodila přes sebe bílý plášť a když mi Ben ještě jednou objasnil cíl naší operace, vyrazili jsme do „terénu". Plán byl prostý: dostat se co možná nejnenápadněji do Piercovi kanceláře, vzít odtamtud plány budovy a zase se nepozorovaně vrátit. Ben mě ujistil, že kamery jsou vypnuté a celý bezpečnostní systém zrovna tak. Že prý nějaký chlápek od nich to zařídil, takže ve výsledku jediné, o co jsme se mohli bát byla ochranka. Nebyli všude a schopnostmi odpovídali ochrance v supermarketu, ale jeden nikdy neví.

Vyšli jsme bok po boku z kanceláře. Držela jsem se možná trochu přikrčená při stěně.

„Co to děláš, Kath? Choď normálně." Okřikl mě Ben. Jasně, klid, vždyť o nic nejde...

Bála jsem se, to přiznám, ale zároveň mi adrenalin rozbušil srdce tak, že jsem neměla čas strach pořádně vnímat. Potichu jsme kličkovali chodbami. Některé byly tmavé, jiné osvícené zářivkami. Většina z nich problikávala, jako v nějakém hororu. To napětí bylo příšerné. Zajímalo mě, jestli se Ben cítil podobně, ale spíš ne. Přeci je na takové věci vycvičený!

Zničehonic mě Ben přitiskl na stěnu a přiložil mi prst na rty. Srdce se mi zastavilo a pak se rozbušilo ještě rychleji. „Co se děj-" Zmateně jsem se chtěla zeptat, ale Ben mě zarazil a prstem ukázal na muže z ochranky procházejícího vedlejší chodbou. Tma nám poskytovala skvělé utajení a potom, co Ben usoudil, že už je čistý vzduch mě pustil. „Neříkal si, že nevadí, kdyby nás někdo viděl? Že když tak řekneme, že jsme si tu něco nechali?" Ptala jsem se, protože mi to tak nějak unikal smysl téhle reakce.

„To se musíš ve všem tak rýpat? To bychom udělali jako poslední možnost. Prostě...jen dělej, co ti řeknu, dobře?" Konečně Benovi došlo, že brát mě s sebou asi nebyl ten nejlepší nápad.

„Tak jo, jdeme." Pošeptal mi nakonec.

Zastavili jsme se před Alexanderovou kanceláří. Znervózněla jsem ještě víc.

„Co budeš dělat ty, zatímco budu tam vevnitř?" Ptala jsem se neklidně. Ben se chytil za zátylek a podíval se za sebe.

„Musím ještě zařídit nějakou drobnost, nebude to trvat dlouho..."

„Cože? Kdy si mi tohle plánoval říct?" Upřímně jsem si myslela, že Ben bude hlídat někde za rohem, kdyby měl snad někdo jít. Nebyla jsem zrovna nadšená z toho, že tam mám jít úplně sama a bez krytí.

„Neboj, Katherine. Ty to zvládneš. Nikdo by tu být neměl a kdyby přece jen máš ten paralyzér a nezapomeň na tohle," poklepal si na ucho. „Kdyby cokoliv, hned mi dej vědět a já ti přijdu na pomoc, jasný?" Mluvil tím svým uklidňujícím hlasem, že mě to donutilo souhlasit. Taky jsem věděla, že čím víc času tu budeme zdržovat, tím větší riziko to pro nás mohlo být. Oddechla jsem si a zavřela jsem na vteřinu oči.

Ben mi dal baterku a postrčil mě dovnitř. Ještě jsem se na něj otočila a on se na mě jen klidně usmál. Pak už jsem se ocitla v temném prostoru Piercovi kanceláře. Rozsvítila jsem baterku a drala se dál. Rozhlížela jsem se po místnosti, když jsem nechtěně strčila do stolku s lahvemi bourbonu a skleničkami. Kanceláří projel nepříjemný zvuk cinkajících skleniček. Skousla jsem si ret a doufala, že ten zvuk nebyl tak hlasitý, jak se mi zdálo. Prohlédla jsem se celou místnost. Kde by tak mohl schovávat plány budovy? Vyloučila jsem poličky, kterých tu bylo dost, ani skříňky mi nepřišly jako nejlepší volba. Tak jsem si řekla, že možná to nejpředvídatelnější místo bude to nejpravděpodobnější.