What Are We [?] Hyunlix

22.

Hyunjin pov:
Vzbudil jsem se, a vedle mě byl Felix který si mě celého prohlížel a usmíval se. Promnul jsem si oči a zamumlal kolik je hodin.

,,23:51 je heh"

Ahh, co budeme dělat když ted se mi určitě nepodaří zaspat.

,,Tak si poď povídat stále o tobě nic nevím" Sedl si do tureckého sedu, a čekal na mě.
Nad tím jsem jen pokýval hlavou a sedl si do tureckého sedu taktéž.

,,Tak povídej jaký máš zájmy" Usmál se hřejícím úsměvem.

Hmm... Zamyslel jsem se.
Tak určitě malování, rád jezdím na skatu, poslouchám rád hudbu, někdy si i vytvářím písničky ale o tom neví nikdo, teď už jen ty, a rád hraju na piano.

,,To je milé nečekal jsem od tebe že by si zrovna rád hrál na něco"

Nojo nikdy nevíš. Usmál jsem se a chtěl vědět něco o něm.

Tak mi řekni něco ty teď.

,,Noo rád tancuju, ale moc lidí to neví jen mé přátelé z Austrálie, rád chodím na dlouhé procházky, a vařím, také rád poslouchám písničky ale tak v téhle době to má rád skoro každý"

Zarazil jsem se když řekl že rád tancuje, začínal jsem se celkem zajímat víc.

Od kolika tancuješ?

,,Noo začínal jsem od mala, a hodně se tomu věnoval ale pak na mé druhé škole kde mě kvůli tomu šikanovali tak mě to přestalo bavit"

Mrzelo mě to, a mrzí mě ještě víc že jsem mu hned první den ublížil.

Strašně mě to mrzí, a omlouvám se že jsem tě šikanoval jen já... Vychoval mě tak trochu otec...
Myslím si že věřit mu můžu tak se mu svěřím. Pomyslel jsem si.

,,Hyunjine? Řekni mi prosím co se stalo v tvé rodině samozřejmě nemusíš říkat nic" dal mi jemný úsměv, a já se zhluboka nadechl. O mé příběhu ví jen Minho s Bangchanem.

Tak kde začít, když mi bylo 7, byli jsme dobrá rodina, ale můj otec začal pak hodně pít a začal bít mou matku, která věděla že to má těžší než já, ale stále se snažila být mou podporou, dělala vše pro to abych já byl v pohodě. Ale stále se otec neměnil, a to pro mou matku nebylo už jednoduché, vím že mi řekla jednou ať zůstanu ve svém pokoji, a ať si věřím, že mě má ráda, držela mě ve velkém pevném objetí, a poté odešla... A nevrátila se. Čekal jsem dny a měsíce s nadějí toho že se vrátí, ale jsem se dozvěděl že spáchala sebevraždu. Poté mě měl můj otec v péči který mě stále bil za to že jsem se rozbrečel kvůli mé matce. Dával mi vždy tvrdou výchovu, a vše co jsem udělal co se jemu nelíbilo, tak mě sbil. Jednou si mě zavolal k sobě, a řekl ať si s ním zahulím, nevěděl jsem co to je, ale jemu říct ne jsem nemohl, připadal jsem si vždy u něj jak voják. Zkusil jsem to, a chutnalo mi to. Pomáhalo mi to vždy se odreagovat. Důvod proč hulím, i když teď v posledních dnech co jsem s tebou, tak na to nemyslím. Má matka byla pro mě vše, ale od té doby co mě vychovával otec tak jsem zapoměl na to co je láska, důvod proč jsem nevěděl co jsou motýly v břiše. Bohužel od toho jak mě on vychoval, tak má mysl se snaží říct vždy něco jiné, že k tobě nic necítím, přitom mé tělo vždy dělá opak...

Dořekl jsem své poslední slova, a Felix ma mě koukal jako by se měl každou chvíli rozbrečet.

,,Já... nemám slov... mrzí mě to... a... jsem rád že jsi se mi svěřil... Nevím jaký to pro tebe muselo být... ale z všeho cos jsi mi řekl, si nedokážu ani představit...tohle si nezaslouží nikdo..." Začali mu týct slzy po obličeji.

Felixi nebreč... Obejmul jsem ho a hladil ho zádech, on mě ihned obejmul taktéž a byli jsme v obejmutí do té doby než nepřestal brečet. Poté co přestal, tak se mě zeptal.
,,Jak jsi se vůbec skamarádil s Bangchanem a Minhem?"

No... kde začít opět. Minha jsem potkal tak že jsme byli oba zhulení, a uvědomili si že chodíme na stejnou školu, poté jsme oba spoznali Bangchana který vypadal jako cool člověk tak jsem se s ním seznámily, samozřejmě poté co jsme se proznámily po škole tak nám všem třím šlo ego velice nahoru, a začali jsme si dovolovat na ostatní protože to v tu chvíli byla pro nás zábava.

,,Tak to zas chápu... Doufám že jsi si uvědomil ale věci..."

Když se nad tím tak zamyslím tak celkem ano...

,,To jsem rád, ale Hyunjine... stále mě zajímá co ke mě vážně cítíš" Chytl mě za ruku a koukal mi do očí.

Felixi... Nadechl jsem se a vydechl. Chvilku se zapřemýšlel a nechal mluvit mé srdce.

Felixi, jsi opravdu milý roztomilý kluk. Nechápu co jsem na tobě viděl špatně, ale pokaždé co se mezi námi něco stalo, tak jsem si řekl že na tobě něco je, upřímně mě děláš šťastným, a nejspíš si to co jsem hledal. Nejspíš lásku, mám tě rád.. neboli tě miluju, záleží mi na tobě, a...
Nedonechal mě domluvit a Felix spojil naše rty, samozřejmě jsem ihned prohloubil náš polibek, a byl to polibek na který teď jen tak nezapomenu. Jeho ruce šli k mému krku, a jeho druhá ruka šla k mým vlasům s kteréma si jemně hrál. Já jsem dal ruce kolem jeho pasu, a můžeme říct že jsme měli naši chvilku. Poté jsme se od sebe odtáhli, a on se na mě podíval, a řekl něco co jsem si vzal k srdci.

,,Můžeš být jaký chceš, ale ten malý Hyunjin co je v tobě by byl na tebe v tenhle moment určitě pyšný, chci aby sis uvědomil že tvá matka co je nahoře kouká na tebe, a je na tebe pyšná. Buď takový jaký seš a raď se svým srdcem, ne kecamy které slyšíš ve své hlavě" Dal mi polibek na tvář, a já se jen usmíval. Uvědomil jsem si že tenhle člověk bude pro mě znamenat hodně. Nedovolím mu ode mě odejít. Možná jsem si už konečně uvědomil věci které jsem dělal špatně.

**ano nas hloupy Hyunjin si to konecne uvedomil, ted jen doufejme ze to bude jak v pohadce**