Nová Rodina (H.P. Cz)

5. první proměna

Po snídani která byla mimochodem hned po té v Bradavicích nejlepší co kdy Harry jedl, si ho zavolal Snape.

„Pottere," oslovil ho příjmením z důvodu přítomnosti Sibily „vemte si učebnici, podle které jsme postupovali minulý rok. Budu na vás čekat na chodbě."

„Ano pane profesore." Odpověděl a rozeběhl se do svého pokoje. Už si dával pozor na skříně tvořící uličku, popadl učebnici a seběhl zase dolů. Dole čekal Snape přesně jak slíbil.

„Pottere, myslím že můžeme jít." řekl a otevřel dveře vedoucí do sklepa. „Dalíku! Ke mě!" zavolal na psa a rozešel se po točitých schodech dolů. Harry ho následoval.

Když už byli dole, otevřel Snape dveře do místnosti, kde byl stůl, na něm kotlík a nějaké další předměty, dále tu byla skříň na přísady a ještě poličky s lahvičkami a pytlíčky, jejichž obsah nebyl Harrymu znám. Snape vykouzlil u stolu dvě židle, a na jednu z nich se posadil.

„Harry, nestůj tam tak a pojď se taky posadit." řekl a mávl rukou k židli vedle něj. Harry tak učinil.
„Jsi pod silencem že nemluvíš?" Harry jako odpověď pouze zakroutil hlavou.
„Tak proč jsi tak potichu? Na to Harry už konečně něco odpověděl.

„Víš, ono to je zvláštní. Být v domě největšího netopýra na světě, někoho kdo ti neustále předpovídá smrt a jejich psa. Tykat si s nimi, a jako třešnička na dortu být jejich syn. Mám pokračovat, nebo už chápeš."

„Asi stačí. Jestli tomu dobře rozumím tak potřebuješ víc času zpracovat to co se dneska a včera stalo."

„Asi tak. Počkej...jak jsi to říkal? Potřebuješ víc času na to abys to zpracoval? To by mohlo být skvělé divadýlko na zítřejší hodinu tykání." Při té myšlence se začal šklebit.

„Dobrý nápad," uznal to Snape. „Teď se už ale půjdeme věnovat lektvarům. Dalíku donesl bys prosím přísady na uklidňující lektvar?" Na to Dalon štěkl a rozešel se ke skříni.

„Ten pes ví co má přinést?" zeptal se nevěřícně Harry.

„Ano. Od neznání základních informací existují Bradavičtí studenti. Samozřejmě se najdou vyjímky, neříkám že ne, ale Dalík zná na psa opravdu hodně věcí. V porovnání s Malfoyem nebo Longbotomem je Dalonek lektvarový mistr." Prohlásil Snape pyšně.

„Malfoyem?" Nechápal Harry. Měl za to že Malfoy je Snapeův oblíbenec.

„Co nechápeš? Je hned po Crabeovi a Goylovi nejhorší zmiozelský student co kdy na lektvary chodil, možná to bude dědičné. On jeho otec taky nebyl na lektvary nejlepší."

„Vy- teda ty jsi starého Malfoye učil?" zeptal se chlapec nevěřícně.

„Ale né," vyvedl ho z omylu táta a utřel si imaginární slzy smíchu „byli jsme spolužáci."

„Aha. Mě to přišlo divné."

„No proto." Odpověděl a už se doopravdy smál.

„Haf?" štěkl pes když přinesl přísady a žďuchl do Severuse čumákem.

„No jo, promiň" omlouval se a podrbal ho za ušima. „Harry, dáš Dalíčkovi pamlsek? Má ho támhle na poličce."

„Fakt můžu?" Zeptal se nevěřícně.

„Proč ne? Sice je zvyklý dostávat ode mě, ale myslím že mu to vadit nebude."

Tak se Harry zvedl a přešel k jedné z poliček. Čekal, že tam bude jeden maximálně dva pytlíčky, to se ale neskutečně zmýlil. Na poličce byly od jednoho konce ke druhému vyskládané různé druhy psích pamlsků.

„Dej mu ty v červenobílém  obalu, ty má nejraději." Napověděl Harrymu Severus.

Natáhl se pro ně, otevřel je a jeden Dalímu hodil. Ten pamlsek chytil a po pamlsku nebylo ani památky.
Harry se vrátil na židli, usedl a řekl:

„Máte tady hroznou zimu. Jak v tom můžeš přežít a neumrznout?"

„Nemyslím si že je tu zima, ale možná je to tím že v Bradavicích trávím svůj čas ve sklepení."

„A-a-ale ta-d-dy s-se hr-r-roz-z-ně och-lad-d-dil-lo." Snažil se Harry přes své drkotající zuby Severusovi sdělit.

„Neochladilo. Jseš v pořádku?" Strachoval se.

„Js-s-sem." Ujistil ho a rozklepal se.

„Myslím, že Brumbálovo kouzlo začíná slábnout, a tobě se vrací tvá normální podoba." Zkonstatoval Snape.

„Aspoň že víš co se děje." Řekl už normálně Harry. Normálně proto, že se přestal klepat, ale pro změnu sebou začal cukat.

„Nebolí tě to?" Zeptal se Severus starostlivě.

„Ne. Je to asi jako když ti tiká v oku."

„Snad to takhle vydrží až do konce. Nerad bych aby-" nedořekl protože ho přerušilo syknutí. „Co se ti stalo?"

„Já nevím, bolí mě noha a nemůžu s ní hnout." Stěžoval si.

„Nechceš nějak pomoct?" Zeptal se když viděl jak se Harry snaží vstát.

„To je dobrý."

Na chvíli bylo ticho které rušil jen škubající se Potter (nebo Harry či snad Snape?). Ale jako stromy nerostou do nebe, ticho také nemůže trvat věčně. A tohle ticho nebylo přerušené nikým jiným než...chvíle napětí... Harrym. Ten se totiž začal najednou neskutečně smát.

„Co se ti to zase děje?"

„To-to kdybych vě-vě-věděl." Dostal ze sebe Harry v záchvatu smíchu. „Hrozně to lechtá." Vysvětlil.

„Aha. To bych bez tebe nezjistil."

„To je k ne-ne-nevidr-r-rž-žení." Smál se Harry.

„Nevypadá to tak." Řekl Snape popravdě. „Vypadá to že se dobře bavíš."

„Já já-s se nebavim. To ty s-s-se bavíš." Prskal naštvaně. Jeho naštvanost se ale v záchvatu smíchu úplně ztratila.

„Nechceš lektvar na uklidnění? Mohl by ti pomoct."

„To b-b-by b-bylo fa-a-ajn."

Severus tedy došel pro lektvar a podal ho Harrymu. Ten vypil celý najednou. Smát se ale nepřestal.

„Nefu-fung-gu-je."

„Všiml jsem si. Tak zkus tenhle. Měl by fungovat." Řekl a podal mu uspávací lektvar.

Vypil ho. „Dík. Půjdu si lehnout. Dobrou." A usnul jako špalek.

____
p.a.
Tahle kapitola byla příjde mi trochu moc zrychlená tak se moc omlouvám.
____