Dobrá duše srdce ze zlata

Spolu to zvládneme

Už jsou to dva dny. Dva dny co jsme to všichni zjistili. Andy nevychází z pokoje, pouze leží na posteli, zachumlaná v dece a ani to s ní nehne. Párkrát za den si pouze dojde na záchod, ale tím to končí. Skoro ani nemluví, jen pláče. Nedivím se jí, ten pocit musí být strašný. U tohoto druhu rakoviny je malé procento přežití a já mám o ní tak strašně velký strach. Nesmím jí ztratit. Znovu už ne. Je moje všechno, já jí tak kurva moc miluju..

"K-Kubí?"Zavrtí se vedle mě Andy a položí mi hlavu na hruď.

"Copak lásko? Klidně ještě spinkej, jsou teprve dvě ráno."Pošeptám jí a začnu jí hladit po jejích kaštanových vláscích.

"Mám pořád noční můry Kubo.." Zašeptá a podívá se mi do očí.
"Já nechci umřít."Řekne mi její obavy a po tváři jí steče slza.

"Kotě, neumřeš jasný? Pořád je tady velká šance na přežití.. Třeba operace, hm?"Snažím se o malý úsměv, který by jí aspoň trochu mohl povzbudit. Snad.

"Já vím.."Vydechne.
"Ale, ale já ti potom nemůžu dát syna nebo dcerku."Rozbrečí se a hlavu mi zaboří do mé nahé hrudi, která je hned od slz mokrá.
"A nemusím to ani přežít."Zavzlyká.

"Andrejko moje, dítě pro mě není důležité, nejdůležitější jsi pro mě ty! A tvoje zdraví, hlavní je aby jsi byla ty v pořádku."Řeknu jí a věnuji jí polibek do vlasů.

"Miluju tě. Tak šíleně moc."Opět se na mě podívá s červenými očky od slz.

"To já tebe taky lásko.Já tebe taky."Pousměju se na ní a ona mi věnuje konečně malý úsměv, sice malý, ale upřímný.

—

Z pohledu Andrei

Pomalu otevřu své oči s doměním, že vedle sebe uvidím spícího nebo probuzeného Jakuba, ale mýlila jsem se. Nebyl tam.
Pomalu jsem tedy slezla z postele a zamířila do kuchyně odkud se ozývaly zvuky.

"Dobré ráno."  Věnovala jsem mu pozdrav a malou pusu na nahé rameno, jelikož měl pouze tepláky.

"No dobré ráno ty šípková růženko."Zasměje se a já svůj pohled přemístím na hodiny, které ukazují už půl jedenácté.
"Je dobře, že jsi se prospala.Je ti trochu lépe?" Zeptá se opatrně a omotá jeho potetovanou ruku kolem mého pasu mezitím co dělá zřejmě míchané vejce.

"Trochu jo..Dnes jdu k tomu doktorovi."Řekla jsem mírně smutným a vyděšeným hlasem.

"Neboj se. Půjdu tam s tebou, co ty na to?"Zeptal se mě a dal mi pusu na čelo.

"Já nevím.. Nechci tě otravovat."Řekla jsem upřímně.

Neříkám že bych nebyla ráda kdyby tam šel se mnou, ale mám strach z toho co mi doktor oznámí. Jsou jen dvě možnosti, dobrá a špatná. Bojím se toho, že by to mohla být ta druhá možnost.

"Otravovat? To snad nemyslíš vážně lásko. Půjdu tam s tebou rád, potřebuješ oporu."Usměje se na mě a již hotová vajíčka nandá na tři talířky.
"Citto!"Zakřičí na celý byt až to se mnou škubne.

Hned na to se v kuchyně objeví zřejmě rozespalí Dominik.

"Bré ráno." Usměje se a přejde k nám.
"Jak ti je Andy?"Optá se mě starostlivě.

Na to že když jsme se poprvé poznali jsem si myslela, že je to egoistický a sebestřední idiot, tak teď bych na něj nedala dopustit. Je jako můj velkej brácha.

"Už trochu lépe, ale skoro to samé. Však víš." Při uvědomění do reality, že možná umřu se mi hned objevily slzy v očích, které jsem ale mrkáním zahnala.

"To je dobře, aspoň že tak."  Usměje se na mě a od Jakuba si převezme jeho snídani.
"Díky brácho."Poděkuje a i se snídaní se přemístí ke stolu, kde s chutí začne jíst.

"Dobrou chuť." Popřeju klukům, když i já s Kubou usedli ke stolu.

—

"Zlato, bude to v pořádku." Neustále mě uklidňoval Kuba zatímco jsme seděli v čekárně a čekali až nás doktor pozve dovnitř.

"Tak pojďte slečno Veselá."Řekne zanedlouho usměvavý doktor a pozve nás oba do ordinace.
"Slečno. Hodně jsem o vaší diagnóze přemýšlel, radil jsem se i s primářem.."  Na chvíli se odmlčel a mě přepadl strach, Kuba si toho nejspíš všiml a hned mě chytil za ruku.
"Uspěli jsme k závěru."Pokračoval.
"Jelikož vaše rakovina není zase v tak pokročeném stádiu, tak je možná operace."Vidím jak se v Jakubových očích ocitli jiskřičky štěstí, já ale pouze dále napjatě poslouchala.
"Bohužel, ale o svojí dělohu přijdete, a nebudete mít tím možnost mít nikdy děti." Dořekl a podíval se mi do očí, bylo vidět že v těch jeho je náznak lítosti.

"Já-já vím."Řekla jsem se smutkem v hlase.
"Ale přežila bych to, že ano?"Zeptala jsem se se strachem.

"U této operace je vcelku malé procento úmrtí. Takže si nemyslím, že zrovna vy by jste v tom procentu byla slečno."Odpověděl mi s klidem v hlase.
"Ale je to velice náročný zákrok, a nestojí malé peníze-"

"Zaplatím vše co bude potřeba."Skočil mu do řeči Kuba.

"Nuže dobrá.. Pokud i vy slečno souhlasíte, provedl bych operaci co nejdříve." Zeptal se mě a já bez váhání přikývla.

Stále mě bolí pomyšlení na to, že nikdy nebudu mít své miminko, ale to že mohu být o spoustu let déle na tomto světě společně s Kubou mě povzbuzuje, a já vím, že díky němu to zvládnu. Spolu to zvládneme.