Dračí úlet

Prolog

Nikdy bych neodtušila, co všechno se mi v životě přihodí. Normálně dění jenom jednotvárně splývá a člověk už má představu, co bude dál a co ho čeká. Ale tehdy... Najednou něco pomyslně cvaklo a všechno nabylo úplně nových spádů.

Vyšvihla jsem se do sedu a zívla jsem. S novým elánem jsem se vyšvihla na nohy, až pode mnou postel zavrzala.
„Evelyn, vstávej! Snídaně!" malý bráška rozrazil dveře mého skromného pokoje.
„Jó, už jdu." Protočila jsem očima a následovala ho až dolů.
„Theodore, kolikrát ti mám říkat, ať nemlátíš s těmi dveřmi?!" křičela na nás matka zezdola.
Bráška na ni jen nevinně pohlédl.
Naše chatrč byla hodně stísněná, ale útulná. Nijak se od ostatních ve vesnici nelišila. Nacházelo se zde jen pár menších pokojů s jednou postelí a malými úložnými prostory pro mě, Ruby, Theodora, Maxe a matku. Místnosti pro mě a Ruby byly v horní části, a když člověk sešel schody s hodně otravným doprovodem skřípavých zvuků, octl se v jídelně a hlavní místnosti s krbem. Vedly tudy dveře do pokojíků Theodora, Maxe a matky, které byly celkem blízko u sebe, aby tam nad mýma malýma bratrama matka měla lepší kontrolu.
„Á, dobré ráno, Evelyn. Už bylo načase." Usmála se na mě matka, když jsem se dobelhala dolů. „Čekala jsem s jídlem na tebe, ale už je pozdě a máme hlad. Bylo by lepší kdyby..."
„Já vim." Otráveně jsem ji odbyla. Opakovalo se jenom to samé dokola.
Čekala, že vstanu brzy a nadšeně půjdu udělat něco „prospěšného." Jenže to prostě nešlo, já se nedokázala takhle přemáhat každej den. „Tak taky se můžu vyspat, ne?" Dodala jsem.
Jen odignorovala mou poznámku a raději dál mlela o svém. „Ruby už odjela na lov a vrátí se až za několik hodin. Dojdeš, prosím, po snídani pro vodu?"
Jen jsem kývla, zatímco ona už prostírala stůl.
„Hlavně nezabloudi. A taky utíkej zpátky, pokud bys viděla jakýhokoli draka nebo něco podobnýho," řekla mezi tím jen tak mimochodem.
„Kolikrát ti mám říkat, že tyhle bájný draci prostě nejsou?" Zašklebila jsem se na ni.
„Tím bych si nebyla tak jistá. Až budeš starší, sama uvidíš." Káravě mi poklepala na rameno.
Jen jsem to nechala být... S matkou se o tomhle nedalo hádat.
Nikdy se nám s Ruby nepodařilo přijít na to, kde se její zarytý přesvědčení bere. Prostě jsme si časem zvykly.
Než jsem se vůbec stihla zakousnout do chlebu, zvenku se začal ozývat chlapecký křik. Matka se zatvářila nespokojeně a vyběhla za nimi.
Zmateně jsem se rozhlédla po místnosti. Vždyť ještě před chvílí tu stál, kdy stihl odběhnout?
„Theodore! Maxi!" Slyšela jsem jen zvenku.
Zasmála jsem se.
Někdy jsem nechápala, jak má na 4 děti nervy. A pak mi došlo, že vlastně nemá, protože je často naštvaná a všechno. Taky jsem si ale časem uvědomila, že to není to, co mi vadí. Ne. Mně vadí ty nároky a to absolutní nepochopení z její strany.
Chleba s vejcem a k tomu plody lomty jsem zhltla na několik soust. Oblékla jsem si pohodlnou lněnou košili a popadla jsem dvě velká vědra.
Vlastně, chodit pro vodu byla jedna z mála věcí, které jsem dovedla.
Matka o mě často ráda říkávala, že umím jen pobíhat a dohadovat se. Že prej elánu na blbosti mám vždycky dost.
Ani mi to nevadilo. Je sice pravda, že jsem nikdy nepochopila, kde se ve mně ta energie bere, ale mohla jsem být jenom ráda.
Cestou jsem si bezmyšlenkovitě hvízdala. Šla jsem tu už tolikrát.
Podél úzké cesty se kroutily a rozpínaly nejrůznější druhy stromů, od listových do červenooranžové rovitové. Do cesty se sem tam nahnula nějaká květina od modré po šedozlatou a běžný plevel. Zdejší příroda byla hodně nespoutaná. Působila tak tajemně, neprozkoumaně. Někdy to člověka fascinovalo a někdy to bylo tak děsivé, až se z toho ošíval. Občas se to jevilo jako by ho lákala do svých hlubin.
Za tu dobu, co jsem po téhle stezce chodívala pro vodu, jsem téměř nikdy nikoho nepotkala. Jen nějaké malé tvory, kteří přebíhali na druhou stranu.
Předpokládala jsem tedy, že ani dnes na nikoho nenarazím.
Když jsem byla menší, často se mnou musela jít matka nebo Ruby, protože jsem se bála. Až časem jsem si potvrdila, že tu nikdo nebývá a zvykla jsem si na to. Předpokládala jsem, že tomu tak bude i dnes.

Jenže jsem se hodně mýlila.