Dračí úlet

Kapitola 15. - dračí zmatení

Mohlo to být pár dnů, pro mě celá věčnost. Už jsem se ani nechtěla znovu podívat ven.
„Tanwene, řekni mi... Proč?"
Drak přecházel z místa na místo. Nikdy jsem to u něj doposud neviděla.
„Musíš ten fakt přijmout. Je to tvoje jediná naděje." zamručel a pohlédl na mě plamennýma očima.
„Nechci být taková."
Jedna strana mého těla se už jistě patrně lišila. Vsadila bych se, že ale vypadala stejně pohuble a bez života. Do toho mi rozcuchané vlasy padaly na všechny strany, určitě bych se teď nechtěla vidět hladině jezera.
„Když se nad tím zamyslíš z druhé strany, je to obrovská výhoda. Zapadneš do obou skupin, můžeš komunikovat s draky i s lidmi..."
„Draci mnou pohrdají," zachrčela jsem. „Jsem teď možná tak nepoužitelnej výstavní kousek, kterej by se jim jednou možná mohl hodit. A co teprve lidi, až uvidí takovou odpornou obludu?"
„Brzo se dostaneme do okamžiku, kdy spolu budeme muset spolupracovat. Tím si jsme jistí."
„Nikdo z lidí s váma nechce mít nic společnýho. Tím jsem si jistá já."
„Nastane situace, kdy budou muset poznat, že nás taky potřebují. Ty nám s tím máš pomoct."
„No, a proč budeme muset spolupracovat? Jak jim to asi chcete vysvětlit?"
„Náš vůdce a někteří ostatní draci tuší, že se něco blíží a budeme potřebovat všechnu pomoc. Ve správný okamžik to vyjde najevo."
„Lidi jsou mnohem víc natvrdlí, Tanwene. Už teď k vám chovaj nenávist kvůli tomu, co jste udělali. Jestli se něějaká malá část rozhodne s váma spojit, ostatní budou stejně proti."
Sesedl si naproti mně a švihnul ocasem. „Náš druh je taky hloupý. Jestli ale existuje jakákoliv šance, že se nám to povede ustát, půjdeme do toho. Proto potřebujeme i tvoji pomoc."
Složila jsem si ruce do dlaní. Do ruky mě píchl můj rostoucí osten na hlavě a já si odfrkla.
„Moje pomoc? V tomhle stavu?"
„Jsem tu, abych ti pomohl to přečkat. Už teď jde vidět, že jsi silná a zvládneš to."
„No, co když já vidím, že to nejde? Že už bych se na to radši vykašlala a umřela, než řešit další záchvaty bolesti a to, že mě všichni budou nenávidět?" Z očí se mi draly slzy a doslova jsem se do jamky složila.
Tanwen přešel blíž a potichu ke mně vzhlížel. Pak mi skrze osten podal nádobku s vodou. „Na, napij se. Musíš do těla dostat živiny, pak to bude snesitelnější."
Pomalu jsem si nádobku vzala do ruky a násilím si to nalila do krku. Rozkašlala jsem se a nešťastně jsem se opřela o jeho čumák.
„Možná jsou ty bolesti hrozné, ale vidím, že pohyb už zvládáš líp."
„Skvělý."
„Myslím si."
„Tanwene, to byla ironie..."
„Stále to nechápu."
„Hm, to vidím."

--

Probrala jsem se v jamce a zamrkala jsem. Musela jsem nějak usnout. Zdálo se mi, že mě probudil nějaký řev... Byla hrozná tma. Najednou se ozval další, který byl tak ohlušující, že mi začalo zvonit v uších. Pomalu jsem se zvedla a vykoukla jsem ven z jeskyňky, abych zjistila, co se děje. Musela být noc... Draci ze svých plamenů rozhořeli pochodně. Že by nějaký poplach? Na náměstí se totiž všichni shromáždili a veprostřed hloučku stál vůdce. Neslyšela jsem nic, ale muselo to být hodně vážné. Sedla jsem si u vchodu a čekala jsem, jestli mi o tom Tanwen přijde něco říct, když jsem teď pro ně tak důležitá.

Když jsem slyšela, že se už dav rozpustil a všichni se rozlétli do různých stran, skutečně mě kromě očekávaného přišel navštívit i samotný vůdce.
„Krize už začala. Budeme se muset spojit co nejdřív."
„Se vší úctou, je na ni ještě příliš brzy. Změna je velmi komplikovaná," ozval se Tanwen.
„Ač to chápu, jak můžeme vědět, že zůstane v takové podobě? Že neztratí brzy lidskou řeč?"
Odkašlala jsem si. „Prosím? Nechcete se třeba bavit se mnou, když už jste přišli sem?"
Tanwen vydal hrdelní zvuk a vzdálil se na své místo. „Jistě. Měli byste si promluvit."
„Teď by mě teda zajímalo, co máte na mysli tím, že nezůstanu v téhle podobě."
„Pravděpodobně jsi už slyšela, že nevíme, ve které fázi proměny zůstaneš. V první řadě jsme chtěli zachovat tebe a lidské myšlení, jenže nevíme, kam to zajde."
Zavrtěla jsem hlavou. „Je to na mě moc. Tím končím."
„Tím pádem mi dovol říct ti současnou situaci."
Povzdychla jsem si. „No tak sem s tím. O moc horší už to nebude."
„Slunce skoro vůbec nesvítí."
Napřímila jsem se. „Co prosím?"