Dračí úlet

Kapitola 5: Poplach

Další noci mě probudil poplach. Řinčení se rozléhalo celou vesnicí.
Polekaně jsem nadskočila. Ihned jsem vyběhla ven z pokoje.
„Musím ven, matko!" Zdola ke mně doléhaly hlasy.
„Ne, Ruby, nenechám tě tam jít." Nemusela jsem ani sejít schody, abych věděla, že brečí.
To nezvěstilo nic dobrého...
„Promiň..." zašeptala jsem si pro sebe, než jsem se vydala dolů. Hodlala jsem totiž stejně vyběhnout ven, protože jsem tušila, že jde o draky.
„Všechno to ještě zhoršíš!" Ruby zněla neobvykle naštvaně a zoufale.

Většinou byla ona ta, která zachovala klid a snažila se najít to nejlepší řešení. Jenže teď ji plnila beznaděj, stejně jako ostatní.
Bála jsem se. Bála jsem se, že to nevyjde. Že to bude ještě horší než minule.
Pomalu jsem šla dolů, ale na každý krok jsem měla co dělat, abych dala nohu správně. Třásla jsem se.
„A tebe tam nepustím už vůbec, Evelyn. Ještě bys tam udělala nějakou blbost," nakázala mi matka už jenom s mým příchodem.
„Matko, ty vůbec nevíš-" spustila Ruby.
„Já vím až moc dobře," přerušila ji. „O vás dvě se nechci nechat připravit. I kdyby to mělo být to nejhorší rozhodnutí."
Seděla jsem, naoko v klidu a vystrašená ve svých myšlenkách. Sice jsem se bála, ale každý moment jsem kontrolovala, jestli se dá proklouznout.

Musí to být-
Venku se ozval dračí řev a všichni polekaně nadskočili. Najednou se do mě vehnala spousta adrenalinu. To já jsem musela být ta, která zařídí, že to nedopadne tak, jak to dopadlo minule.
Při řevu nastala ta chvíle, kdy jsem bleskově vstala ze židle, která za mnou spadla, přeskočila stůl a oběhla matku u východu.
„Evelyyyyn!" řvali na mě bezmocně. Normálně bych slyšela tu její strašnou bolest v hlase a otočila bych se, ale teď ne. Teď jsem nevnímala.
Ignorovala jsem úplně všechny, kteří volali moje jméno.
Půlka vesnice se shromáždila venku a pozorovala dění. Draci totiž řádili. Trochu vypalovali domy a šli po úrodě. Naštěstí jsem nikoho neviděla mrtvého, zřejmě se všichni stáhli.
Ale... kde je to mládě? Blesklo mi hlavou.
Zaslechla jsem řev, který se mírně lišil od těch ostatních.
Zpozorněla jsem, ovšem draci taky.
Ihned jsem se vydala do obydlí otce.

„Pomož mi, prosím. Ten drak nechce spolupracovat," řekl otec zoufale.
„Sakra... To by chtělo Ruby. Jenže tu drží matka v našem obydlí."

„To jsem si mohl myslet." Pokýval hlavou. „Jenže teď není času nazbyt. Musíme to zvládnout sami."
„A prorve se vůbec těmi zadními dveřmi?" zeptala jsem se pochybovačně.
„No..."
Drak už byl totiž nejen vyšší, ale objemný. Neměla jsem čas se na to zaměřit, ale už stihl vyrůst opravdu hodně.
„Tak to asi... prostě... vezmu tím oknem?" zeptala jsem se, ale už jsem to plánovala.
„No nevím, jestli je to nejlepší nápad..."

„Napadá tě snad něco jiného?" Založila jsem si ruce v bok.

„No, ne."

Zpozorněla jsem. Venku se totiž začal mísit řev draků s lidským ječením. Lidé byli zoufalí, a dá se říci, že draci taky.
„Musíme rychle!" vykřikla jsem, abych situaci venku přehlušila. Vzala jsem nějaké byliny, které byly přichystány na stole.

„Draku, musíme to zvládnout," zašeptala jsem si pro sebe a okno jsem otevřela.
Jenže pak se stalo něco, co nikdo nečekal.
Ozval se řev. Tak silný, že to všechny na chvíli ohlušilo. Vypadalo to na nějakého vůdce.
Mládě okamžitě zešílelo. Taktak jsem se ho chytila, než rozzuřeně vyběhlo zadním oknem ven. Mělo neskutečnou sílu a rychlost. Táhlo mě za sebou, přesně na opačnou stranu, než jsme potřebovali.
„Draku! Počkej!" řvala jsem zoufale. V tu chvíli jsem se snažila na něj vyšplhat a poslat ho jiným směrem... Nevím, proč mě to napadlo.
Tu rychlost jsem hodně podcenila. Než jsem stihla něco udělat, nacházeli jsme se nebezpečně blízko srázu. Až teď jsem si uvědomila, že ten drak se ani trochu neovládá.
„Evelyn! Pusť se!" řval na mě otec, ale já ho neposlouchala. Nejen z trucu.
Neuvědomila jsem si, v jaké situaci se nacházím. Možná, že nějak dračí schopnosti působily na mozek, nebo to bylo jen hodně adrenalinu. Prostě jsme jim potřebovali předat to mládě předat než nám oni zničí celou úrodu...

Pustila jsem se, ale pozdě. Uvědomila jsem si nebezpečí až ve chvíli, kdy mládě padalo ze srázu.

Ještě mě stihlo vzít s sebou. Dělala jsem kotrmelce a narážela do země. Snažila jsem se o něco zastavit dokud nebude pozdě.

Nevšimla jsem si ale stromu, který stál v cestě, a do kterého jsem nešťastně narazila zátylkem.
Zaslechla jsem vzdálené křupnutí.

Všechno dění přehlušila nekonečná prázdnota.