Dračí úlet

Kapitola 7. - Poslední síly

V tomto šíleném prostoru jsem naprosto ztratila pojem o čase. Netušila jsem, jestli zápasení trvalo půl hodiny nebo půl dne.

Jak jsem se domnívala: na zemi ležely dva ulomené ostny. Drak ale stál opodál a netušila jsem, zda se mi povede se k nim dostat. I přesto jsem se ztěžka zvedla a dál kráčela tmou směrem k drakovi. Záda mi pulzovala hodně intenzivní bolestí. Kdybych nebyla zde a v takovém zapálení, už bych se pravděpodobně nepohnula. Všechny dojmy a instinkty to ale částečně přehlušovaly.
Trochu se mi ulevilo, když jsem viděla, že drak už také nebyl v tak čilém stavu. Ztěžka dupal mým směrem.
Přemítala jsem, co udělat. Nepředpokládala jsem, že by mi znovu vyšlo podklouznutí. Musela jsem ho ale přece jenom nějak obejít, pokud jsem chtěla využít ty odlomené ostny.
„Došly ti síly, hm?" řekla jsem provokativně. Měla jsem pocit, že mi jde každou chvílí mluvit lépe a lépe, i když jsem sotva popadala dech. Vlastně jsem cítila, jako bych zároveň sílila, čím byl drak vyčerpanější.
Dostalo se mi celkem jasné odpovědi. Drak nepřátelsky zavrčel a přivřel oči, nato se skrčil a odrazil mým směrem.
Pravděpodobně mi nerozuměl, ale stejně jsem musela za tu dobu slušně zranit jeho pýchu.
Využila jsem nenadálého nepříliš promyšleného útoku a povedlo se mi mu uskočit, ačkoliv mými zády projela ostrá bolest.
Neměla jsem ale čas otálet. Musela jsem rychle pokračovat k ostnům, které jsem už měla na dosah. Než jsem se k nim ale doklopýtala, prokoukl drak mé záměry a zuřivě dupal mým směrem.
Projela mnou panika. Stihla jsem sebrat větší z nich, když nato jsem v periferním viděním zahlédla jeho přibližující se zlatavou figuru. Chtěla jsem mu instinktivně uskočit, ale na poslední chvíli jsem si uvědomila, že se budu muset dostat k jeho slabým místům. Ty měl na břiše, hřbetě a čumáku. Proto jsem vyhodnotila, že budu muset pod něj a rychle jsem tam sklouzla. Svou změnou záměru na poslední chvíli jsem očividně zmátla i jeho, protože máchl do strany.
Co nejrychleji jsem mu sázela sérii bodných ran a doufala jsem, že dříve nebo později začnou mít vytoužený účinek.
Když mě ohlušil jeho mohutný řev, usoudila jsem, že je čas utíkat. Co nejrychleji jsem vyklouzla, ale to už mě ještě více zasáhla bolest v zádech.
Drak se po mně hned nato ohnal ocasem se zoufalým řevem. Odhodil mě kousek jeho ostny se na chvíli nepěkně zaryly na nohou, na nichž mi zůstaly hluboké šrámy. Úlomek z jeho čenichu dopadl vedle mě na zem.
Při posledním úderu už jsem nekontrolovatelně vykřikla bolestí. Ani on ale nebyl ve fázi, kdy by se radoval ze zásahu, který mi způsobil. Velmi pomalu se otočil a těžkopádně se ke mně přibližoval.
Už jsem cítila, že nemůžu chodit. Přestávala jsem pomalu vnímat. Poháněna posledními instinkty v mém těle jsem se plazila po zemi ve snaze se mu vzdálit.
On se ale stále šel blíž a blíž. Už se dokonce nachystal, že se na mě konečně vrhne a rozsápe mě, ačkoliv se kolébal velmi pomalu a bylo vidět, že na to vynaloží až velké úsilí.
Vyskočil.
Při jeho obrazu mnou prolétla myšlenka, že už jsem to nezvládla. Že umírám. Právě tehdy se ve mně ještě zdvihla poslední vlna vůle na to, abych se trochu překulila.
Zamlženě jsem spatřila, jak dopadl přede mnou. Už jsem se smiřovala s tím, že mě roztrhá na kusy. I tu bolest jsem už vnímala tak z dáli.
On už se ale nepohnul ani o kousek.
Pocítila jsem zmatení následované úlevou. Přede mnou totiž leželo jeho bezvládné tělo.
Dokázala jsem to... Unavila jsem ho! Pomyslela jsem si s takovou radostí, jak jen to situace dovolovala.
Hned potom to na mě ale všechno dopadlo a víčka mi samovolně padla.

­________________

„Ruby, běž na pěstitelskou lekci!"
Stála nade mnou matka a hučela mi do ucha.
„Ne, ne, ne, ne!" Otráveně jsem se převalovala v posteli.
„Nebyla jsi ráno na lovu, pojď aspoň teď na lekci!"
„Ale... Já nechci," řekla jsem bez emocí.
Matka si povzdychla a sedla si vedle mě na postel.
„Dobře, pár dnů ti prominu. Ale pak se musíš vzpamatovat."
„Hm."
„Vážně, Ruby. Teď tě pro chod vesnice vážně potřebujeme. Spousta farmářů, i otec teď musí pracovat na opravě vesnice a kácení dříví. Chybí nám lidi na lov."
„Tak... proč to chcete zrovna po mně?" zahučela jsem zoufale.
„Každá ruka se nám hodí. Nezapomeň, že už jsi v naší vesnici braná skoro jako dospělá."
Mlčela jsem. Neměla jsem co povídat. Už jenom otevřít pusu a říct něco stálo až moc energie.
Místo toho jsem se beze slov překulila na bok a zavřela oči.
Slyšela jsem matku, jak se postavila a povzdychla si.
Pak se ozvalo jenom zavrzání a cvaknutí dvěří.
______

„Ruby!"
Někdo se mnou jemně zatřásl.

Otevřelajsem oči a když mě silně udeřil sluneční svit z oken, zabručela jsem.
Ohlédla jsem se za sebe a svět se mi na chvíli zastavil.
„Nolane!" Podívala jsem se na něj se šťastným pohledem a posadila jsem se.
Šťastně se zasmál a objal mě. Byla jsem tak nadšená, že jsem ani nevnímala tenjinak otravný pach neznámé divočiny.
„Tak rád tě vidím," usmál se a odrhnul si svoje kudrnaté vlasy z očí.
„Já tebe taky." Přitiskla jsem se k němu blíž.
Chvíli jsme jen tak seděli a potichu si užívali přítomnosti toho druhého.
„Víš..." promluvil po chvíli.
„Ano?" Podívala jsem se mu do očí.
„Tvoje matka mi všechno povyprávěla, co se stalo a proč je tu teď takový povyk."
Nadzvedla jsem obočí a čekala jsem, co mi poví dál.
„Vidím, že na tom nejsi dobře a samotnýho mě to hrozně rozhodilo. Ale řeknu ti,že ohledně Evelyn... Nesmíme to vzdát. Pokud nic nenajdou, můžeme to převzít dovlastních rukou."
Smutně jsem se na něj podívala. „A jak bys chtěl, Nolane...? Řekni mi jednodušejak."
„Pamatuješ si ten směr? Můžeme se tam vydat a pátrat po nějakých dračíchjeskyních nebo něčem takovým... Já nevím... Dokud nezjistíme, co se s nístalo," řekl s nadějí v hlase.
„Šance, že něco takovýho vypátráme, je nulová. Věř mi. Vždyť ani nemáme žádnéstopy!" Rozhodila jsem rukama.
„Možná, že máš pravdu." Povzdychl si. „Ale... Dokážeš žít teď a tadys tímhle svědomím?" Tázavě na mě pohlédl.
„Máš pravdu, nedokážu," hlesla jsem. „Ale jaký by to bylo, kdyby se něco staloi s náma dvěma, hm?"
Nolan mlčel. Zřejmě v duchu přemítal.
„Přežít dokážeme. Vezmeme si nějaký zásoby. A ostatním necháme vzkaz." Pokrčilrameny.
„A jak asi?" Zamračila jsem se. „Nezapomeň, že někam se vydat na vlastní pěst abýt na výpravách je něco úplně jinýho."
„Já vím, ale nějaký zkušenosti s tím už stejně mám." V očích se muzablýsklo.
„Ne, prostě ne. Není to možné." Trvala jsem si na svém.
Nolan si složil hlavu do dlaní. „Já mám prostě pocit, že kdybychom tady byli..."
„Není to tvoje chyba!" okřikla jsem ho, až s sebou škubnul. „Promiň..."zamumlala jsem pak, když jsem si uvědomila, že moje reakce byla přehnaná.
„Já jen..." pokračovala jsem, „je to chyba nás všech. Tys odcházel na výpravu,tos nemohl tušit. Ale já, otec i matka jsme tu byli a všechno a..."
Povzdychl si. „Ale já bych byl schopnej ji uchránit. Tvoje matka určitězpanikařila a tvůj otec asi nepočítal s tím, že takhle Evelyn zareaguje."
Jen jsem zavrtěla hlavou. „Nic bys s tím neudělal. Do Evelyn něco prostě vjeloa všechno se to odehrálo extrémně rychle."
Nolan se krátce zamyslel a pak mávl rukou. „To neřeš. Ale nad tím, co jsemříkal, ještě popřemýšlej." Mrkl na mě a zmizel ve dveřích.
„Kam jdeš?" zařvala jsem na něj ještě.
„Pomoct otcovi!" zaslechla jsem někde dole u dveří a protočila jsem očima.
Smutně jsem si povzdychla a svalila se zpátky do postele. Přála jsem si, aby semnou byl déle, jeho odchod byl tak náhlý. Najednou jsem cítila jako by tu nikdyani nebyl...
Na hruď se mi opět svalila všechna tíha a já se schoulila.
Skončí tohle vůbec někdy?