Dračí úlet

Kapitola 3: Starost

„Hele, dráčku. Tam nemůžeš."

Umístili jsme ho do otcovy chatrče. Měl totiž první patro hodně prostorné a s nikým ji nesdílel, jenom se v rohu místnosti nacházel malý jídelní stůl s židlí. Pak mu vedly schody nahoru do pokoje a ještě jedné místnosti, kde měl trofeje, krb a vše, co potřeboval na vaření. Tam se ale mládě dostat nemohlo.
„Počkeej!" Vztyčila jsem se.
Od té doby, co se probralo, neposedělo. Stále pobíhalo po místnosti a poskakovalo po mně.

Možná by ho mohlo zklidnit jídlo... Jenže já netušila, co jí. Vodu jsme mu přinesli. Tu z půlky vylilo. Dokonce jsem zkoušela maso, ale vždycky si jenom trochu uždiblo a zbytek nechalo.
„Hmm... Možná na tebe zkusím bylinky a nějaké ovoce. Třeba mláďata jí něco jiného než dospělí."

Problém byl, že teď jsem nemohla dojít pro jídlo. Ruby ani táta momentálně nebyli v okolí,
a teď ho tu bez dozoru nemohu nechat.
Místo toho jsem se ho snažila zaměstnávat. Vypadalo to, že si na mě trochu zvyklo, jelikož po mně stále lezlo.
Nedokázala jsem pochopit, jak může být nějaký drak takhle přidrzlý.
Pfff, nejdřív mě zakousne, a teď chce, abych si s ním hrála.
„Máš smůlu." Zaksichtila jsem se na něj.
Jemu to očividně bylo jedno a dál se po mně šplhal.
No, výrůstků měl na sobě dost. Teď si vymyslet výmluvu na ty škrábance.
Po chvíli marného boje do místnosti vešel otec.
„Tak co?" Zkoumavě se na dráče podíval.
Zamračila jsem se na něj. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám něco říkat.
Rozhodla jsem se, že teď to bude potřeba, abychom se o draka postarali.
„Furt po mně leze." Protočila jsem očima. „A maso moc nejí. Pokusím se mu najít nějaké byliny a ovoce."
Přikývl. „Jo. A Kayla bude za chvíli vstávat. Kdyžtak jí řekni, že tě tu učím základy lovení."
„Hm..." Odpověděla jsem nepřítomně.
Neslyšným krokem jsem se vydala pro jablko do spíže a pro bylinky na louce.
Vážně jsem doufala, že cestou zpět nestřetnu matku. Bylo by s ní dost potíží.
Dobré bylo, že jsme se nacházeli v zadní části vesnice, takže tu zřídkakdy někdo chodil. Už horší záležitost byla, že domky matky a otce byly naproti sobě, takže proto jsem se na cestu zpět rozhodla jít do otcova domu obloukem a vejít zadními dveřmi.

Když jsem se vrátila s náručí bylin a jablek, naskytl se mi pohled na dráčka a Ruby, která ho držela v náručí.
Povzdychla jsem si.
„Jak je to možný, že je s tebou vždycky tak klidnej?" Tázavě jsem se na ni podívala.
„Já nevím." Pokrčila rameny.
„Podle mě jsi pro to mládě něco jako máma," zasmála jsem se.
„Hele, moc to nepřeháněj." Zavrtěla pobaveně hlavou.
„Ale asi máš ve výsledku pravdu," dodala. „Ke mně se chová... Ehm, tímhle způsobem." Rozmáchla rukama nad klidným dráčkem v její náruči. „A ty jsi spíš něco jako kamarádka."
Přikývla jsem. „Jojo, něco jako. Fakt ho nechápu."
„To nikdo." Ušklíbla se.
„Jo... A až se probudí, tak mu zkus dát tohle jablko a bylinky. Potřebujeme zjistit, co jí." Položila jsem je na stůl.
Ruby zakývala hlavou. „Spolehni se."
„Kam šel táta?" zeptala jsem se nezaujatě.
„Nevím... Šel asi nahoru," opáčila lhostejně.
„Dobře. Já teď potřebuju jít domů a pak pro vodu. Po obědě vás přijdu vystřídat."
„Jasný... Tak zatím."
„Zatím, a doufám, že to přežiješ," zakřenila jsem se a s těmi slovy jsem vycházela ze dveří.
„Já zase doufám, že u řeky nenajdeš dalšího draka," houkla na mě.
To už jsem byla venku a jen jsem se zasmála.
„Snad ne!"


Zbytek dopoledne jsem strávila rytím do destiček. Hodně mě bavilo vyobrazovat nejrůznější scenérie. Párkrát jsem dokonce vyryla i svou představu draka.
Když jsem byla menší, ukazovala jsem je matce. Byla jsem na ten výjev hrdá. Ale ona řekla, ať takové věci nevytvářím. Že ty draky ještě vyvolám.
Teď takovým pověrám rozhodně nevěřím. Od té doby jsem jich vyryla několik. Údajný únos bratra draky se konal zrovna v období, kdy nám destičky došly a on na ně šel hledat materiály. Takže asi těžko...

Vlastně, jak se vůbec ztratil? Teď, když vím, co se s draky stalo, jsem si tu otázku začala klást znovu. Unesli ho? Nebo zabloudil? Nebo ho snědla nějaká šelma?
Posmutněla jsem. Měla jsem sice další informaci, ale vůbec mi to nepomohlo.
Radši jsem se ponořila do rytí, když jsem nevědomky začala črtat draka.
Malé růžky, už trochu větší výrostky z křídel...
Zabrala jsem se do toho. Už dlouho se mi nestalo, že by mě to tolik pohltilo.
Vnímat okolí jsem začala až když se mnou zatřásl Theodor.
„Evelyyn!"
„Co je?" Otráveně jsem k němu vzhlédla.
„Matka chce, abys za ní přišla na vaření oběda."
„Aha." Pokývala jsem hlavou a nic jsem nepředstírala. Zatvářila jsem se hodně zoufale.
Ještě, že nepřišla osobně...
„Co to ryjeeš?" zeptal se mě Theodor zvídavě, zatímco mi stále pokukoval přes rameno.
„To není tvoje věc," odsekla jsem mu.
Zvedla jsem se a poplácala jsem ho po rameni. „Časem ti o tom matka začne mlít taky. Do toho ti táta začne říkat, ať těm blbostem nevěříš..." Utrousila jsem ironicky. „Pak pochopíš."
Bráška na mě jen udělal uražený obličej a oba jsme se rozběhli směrem k chatce.
„Mě nedohoníš!" zařvala jsem na něj provokativně.
Rozběhl se za mnou ještě rychleji, ale já byla o dost vyšší a zdatnější.
U chatky jsem se zastavila.
„Neboj, já vím, že mě jednou předeženeš." Zazubila jsem se. „Ale dneska ne, prcku."
„Jo, předeženu! A neříkej mi prcku!"
„Ale, proč ne? Já jenom konstatuju realitu... Být prcek neznamená být něco míň." Usmála jsem se.
Theodor na mě uraženě vyplázl jazyk.
„Hele!" Přerušila nás matka, která byla kousek od nás, u ohně. „Vy dva, nepošťuchujte se. A Evelyn, pojď na to vaření."
„Jasně." Pokývala jsem hlavou.
No, chvilka „prospěšné práce" s matkou, skvělý...