Dračí úlet

Kapitola 10. - Na vlastní pěst

„Nolane! Máš to?" sykla jsem, když jsem ho rozpoznala ve světle lucerny.„Jo, i tu naši zásobu navíc z toho, co jsme si ulovili a schovali," zašeptal.
„Tak fajn." Povzdychla jsem si.
„Připravená?" Podíval se na mě vážně a stiskl mi paži.
„No..." Podrbala jsem se na zátylku.
„Pojď, mizíme, než si nás tu někdo všimne. Až se někde schováme, prodiskutujeme zbytek," řekl zapáleně a dřív, než jsem mu stačila odpovědět, mě vedl pryč.
Zastavili jsme se po chvíli u stromu a Nolan vyndal plánek. Posvítila jsem na něj a pořádně jsem si ho prohlédla.
„Takže..." Odkašlal si. „Naše vesnice je zde." Ukázal zhruba doprostřed. „Potřebujeme se dostat na jihozápadí, tedy k té obydlené části, o které jsme mluvili."
„Která je zároveň směrem, kterým letěli draci," doplnila jsem ho.
„Přesně tak. Jenže..."
„Musíme to trochu obejít přes neznámou část, abychom obešli gryfondří hnízda." Zkřížila jsem si ruce na hrudi.
„Ano," řekl s mírným úsměvem a krátce mě políbil do vlasů.
Zkousla jsem si ret a stiskla jsem mu ruku. „Nolane, je ti jasný, že už není cesta zpátky? A že to musíme zvládnout?"
„Jako bys mě neznala." Zasmál se. „To, co začnu, vždycky dokončím."
„A proto jsme taky tady." Mrkla jsem na něj.
Zavrtěl pobaveně hlavou. „Ach jo, Ruby, ach jo. Jdeme?"
Pokývala jsem hlavou. „Jo, ještě musíme najít vhodné místo na přespání, ideálně stále v podobné oblasti, ale co nejdál."
Zamyšleně se naposledy podíval na plánek, než ho zabalil. Pak se podíval na mě. Čekala jsem, že k tomu ještě něco dodá, ale nakonec z něj zasněně vypadlo jen: „víš, že tvoje modrý vlasy fakt září ve tmě?"
Protočila jsem očima. „Možná s těma bylinkama, který si dávala tvoje babička, aby cestovala do druhý dimenze."
„Hm, na ty třeba taky narazíme," řekl jenom pobaveně než jsme vykročili naším směrem.
„Opatrně," varoval mě Nolan, který se vydal první a svítil nám na cestu. „Je tu hodně šlahounů a kořenů."
„Vážně? To jsem netušila," konstatovala jsem ironicky. „Ale hlavně, abychom taky nedělali moc rámusu," dodala jsem starostlivě.
Přitakal mi. „Sice ano, ale tady by to mělo být bezpečné, tady jsou jenom klemci. Horší to bude dál."
„Stejně se toho bojím." Povzdychla jsem si. „Všeho."
„To bude dobré, věř mi. Poradíme si a rychle se dostaneme zpátky," řekl konejšivě.
Jeho klidný hlas mě zahřál u srdce. Sice jsem se s ním cítila víc v bezpečí, ale stále jsem měla tolik pochybností... Co když to všechno zvládneme, a na konci jenom najdeme Evelyn mrtvou?
Nahlas jsem už nic neřekla.
Všechno to byly jenom hloupý myšlenky a touhy, kterých jsme chtěli dosáhnout. Tolik odhodlání a s tím spojených strachů. Tolik potřeby vzít vše do vlastních rukou a vzdálit se...
„Tak." Nolan se po nějaké době chůze zastavil na menším plácku krytým kopcem a obklopeným stromy. Na chvíli jsem si opatrně sedla, zatímco to tu obešel ze všech stran, jestli nenajde stopy zvěře a klemčích doupí.
„Všechno vypadá v pohodě," prohodil, když se vrátil zpět.
Přikývla jsem a vyndala jsem z batohu ovaní deku a klemčí podložku.
„Bohužel ani dneska nebudeme mít víc spánku, protože musíme vyrazit dřív," řekl starostlivě.
„Vždyť já vím, že se po nás budou shánět," odpověděla jsem mu.
„Ano. Proto mě pak vzbuď hned, jak bude nějak vidět," řekl mi důležitě. „Ať máme náskok."
„Jo, vím." Mávla jsem rukou.
„Tak si už jdi lehnout, ať se vyspíš co nejvíc." Přistoupil ke mně starostlivě.
„Jo, neboj." Zasmála jsem se a uvelebila jsem se pod ovaní dekou.
Na chvíli jsem se zaposlouchala do okolního šumu. Bylo to tu tak... mírumilovné.
Nolan si ke mně klekl. „Dobrou noc, Ruby," zašeptal mi do ucha a pohladil mě po tváři.
„Dobrou noc, Nolane." S úsměvem jsem zavřela oči.
Navzdory všem úzkostem jsem se najednou cítila v bezpečí. Byl tu on a já mohla jenom ležet se zavřenýma očima a vstřebávat tu klidnou okolní atmosféru.

Ten den jsme se vydali vstříc tmě a tomu všemu neznámému. Netušili jsme o žádných úskalích a ani o tom, čemu se vlastně postavíme čelem. Měli jsme jenom jasný cíl a kus papíru, který nás k němu měl dovést.

Bylo to od nás pošetilé?
To rozhodně.
Ale kdo říkal, že pošetilá rozhodnutí jsou špatná?
Stále to jsme my, lidé. To, co děláme, nás posouvá vpřed, i když to může nejdřív bolet.