Dračí úlet

Kapitola 9. - Probuzení

Otevřela jsem oči a zmateně jsem se vyšvihla do sedu.
Moje tělo ale silně zapulzovalo bolestí, až mi ukápla slza.
Seděla jsem a snažila jsem se rozpomenout. Vzpomínky jsem měla silně zamlžené a vůbec jsem netušila, co se v poslední době stalo.
Porozhlédla jsem se po místnosti a stáhla jsem obočí. Vůbec jsem to tu nepoznávala.
Ležela jsem v menší jamce, která byla pohodlně vystlaná rovitem. Nacházely se tu objekty, které jsem nikdy v životě neviděla.
Vypadalo to jako vyhloubené v nějakém kopci. Jednoduché nádoby stály na vyčnívajících kusech povrchu ze zdí a veprostřed byl prázdný prostor.
Začala jsem se cítit malátně a beze síly jsem upadla zpět.
Něco mě štípalo na ruce, a tak jsem se chtěla podrbat. Natáhla jsem tam svou druhou ruku, ale zarazilo mě něco ostrého. Pořádně jsem se podívala a našla jsem výrůstek na svém těle, který připomínal malý osten.
Trhla jsem s sebou.
C-co se stalo? Zmateně jsem po nově nalezeném cosi přejela prstem.
Po chvíli zírání na danou oblast se mi najednou pomalu začal rozkrývat výjev, kdy jsem se nechala táhnout drakem.
Tím pádem...
Něco se pak muselo stát.
Nedává to vůbec smysl, pomyslela jsem si.
Během několika dnů se odehrálo všechno tohle... Smutně jsem zavrtěla hlavou.
Měla bych zjistit, kde jsem a co tu ksakru dělám. Pak bych se mohla vrátit. V duchu jsem vyhodnocovala situaci. Ale co je to s těmi výrůstky? Dostala jsem se snad nějak do kontaktu s draky nebo...?
Zoufale jsem zavřela oči. Nebyla jsem schopná udělat nějaký závěr. Kromě toho mě celé tělo nesmírně bolelo a sem tam nepříjemně štípalo.
Po chvíli jsem vyhodnotila, že asi v nejbližší době nikdo nepřijde a já nebudu schopna nikam dojít.
Snažila jsem se si zdřímnout, jelikož jsem byla unavená a potřebovala jsem si zkrátit dlouhou chvíli, jenže celé tělo pulzovalo takovou tupou bolestí, že to nešlo.
Tak jsem jen zoufale čekala.
_______________
Dlouho jsem jen ležela ztracená ve svých myšlenkách. Dostala jsem se do takového transu, že jsem ani netušila, jestli ležím deset minut nebo pět hodin. Čas byl najednou tak pomíjivý.
A najednou, zničehonic. Uslyšela jsem venku lehký dupot, který se blížil mým směrem.
Zamrkala jsem a zpozorněla jsem.
Dovnitř nakoukl pár akvamarínových očí s prvky rudých plamínků v nich a na chvíli se na mě upřel.
Trhla jsem s sebou a na chvíli mi po celém těle naskočila husí kůže.
Během chvíle, kdy jsme to oba zpracovali, se mu zorničky roztáhly a rozjasnily. Někam ze dveří vysprintoval.

Absolutně jsem netušila, co se odehrálo a kam odešel. Jen jsem s povzdychnutím zavřela oči a nechala bolest mnou prostupovat.

________

Když jsem se probrala, spatřila jsem toho stejného draka, jak si hoví na druhé straně místnosti. Bez jakéhokoli pohybu jsem ho v tichosti pozorovala.
Trochu se lišil od ostatních, které jsem doposud stihla spatřit při tom vpádu ve vesnici. Kromě ostnů a barev sladěných do červené se na něm blyštily i šupiny v modrých a mořských barvách.
Vypadal i méně mohutně. Vlastně se mi hodně zalíbil jeho pohledem a jakousi zvláštností, exotičností. Jeho rohy byly tak elegantně mírně zakroucené.
Po chvíli, kdy jsem si ho prohlížela, na mě pohlédl. Chvíli mě zkoumal na dálku a pak se pomalu zvedl, protáhl a popošel ke mně.
V tu chvíli se mi mírně stáhl žaludek a ruce se mi zachvěly. Stále ve mně vzbuzoval respekt.
Pocítila jsem potřebu nějak jednat, něco udělat. Nemohla jsem se ale vůbec pohnout.
„C-co tu dělám?" promluvila jsem k němu pomalu. Krk jsem měla vyprahlý a hned nato jsem zakašlala. Celé mé tělo zabolelo, jak se mi zvedlo břicho.
Udělala jsem to tak nějak instinktivně, věděla jsem, že lidské řeči nebude rozumět.
Sedl si v uctivé vzdálenosti naproti mně a zorničky se mu překvapeně roztáhly.
„Ty... Máš už teď dračí řeč." Pohodil ocasem na stranu.
„Co?" zachraplala jsem nechápavě. Vždyť se mi to zdálo normální, přirozené. A přitom jsem používala jinou řeč? Co se to dělo?
Drak neodpověděl. Namísto toho se vztyčil a popošel k východu, kde se zastavil. „Je hodně toho, co bych ti měl povědět, ale má to svůj čas. Musíš toho ještě hodně projít a nesmím tě moc zahltit," dodal.
Možná jsem v jeho hlase zaznamenala lítost, a možná se mi to zdálo. Mluvil mnohem víc strojeně než lidé a jeho způsob řeči mi byl hodně vzdálený.
Chtěla jsem se na tolik věcí doptat, tolik toho vychrlit... ale zkrátka jsem to nezvládla. Tolik mě přemáhala přetíženost a únava.
„Za chvíli se vrátím," zamručel než úplně zmizel z místnosti.
Vůbec ničemu jsem nerozuměla, což mě extrémně sžíralo. Vždycky jsem potřebovala mít věci tak trochu pod kontrolou. „Počk-eej," zasípala jsem.
Samozřejmě to ignoroval.
Možná jsem raději měla dělat že spím nebo tak něco, protože s sebou rovnou přivedl další dva draky. Hned jsem si všimla toho největšího. Z jeho rudočerných očí s kosočtvercovými zorničkami vyzařovala autorita. Jeho ostny vynikaly svou stříbrnou barvou. Zbytek těla byl červený s oranžovými nádechy a jeho šupiny se taktéž stříbrně blyštily. Jen z těch pár pohybů a vzezření jsem poznala, že to nejspíše bude nějaký velitel.
Chvíli tam jen tak stáli a nic nedělali. Cítila jsem se tak divně a nepatřičně, trochu jako nějaký výstavní kousek.
„Tanwene, budeš ji mít na starost," promluvil najednou.
„Jistě," odvětil jenom ten, kterého jsem znala doposud.
Ten další ke mně popošel a sedl si. „Prý ovládáš dračí řeč."
„Uhmm... ano," promluvila jsem potichu. To teď budu nějaký výstavní kousek? Úžasné.
„To je zvláštní." Z nozder mu vyšla pára. „Nebyla jsi i před tím v kontaktu s draky?"
„Ne," řekla jsem hned.
Ohlédl se na oba dva společníky, kteří ale vypadali úplně stejně zmateně.
„Minimálně si to nepamatuju," dodala jsem rychle.
„Kolik máš vůbec vzpomínek?" zeptal se mě ten třetí, se kterým jsem ještě nemluvila.
Odkašlala jsem si. „Mám mezery, hlavně z nedávna, ale jinak si všechno vybavuju."
„To je skvěle," odpověděl jen. Všichni působili tak zvláštně, jako by měli vždy předem nalajnované, co řeknou. Děsilo mě to.
Bez dalších slov oba návštěvníci odešli a zůstala jsem v místnosti jen s tím, kterému říkali Tanwen. Uvelebil se na druhé straně místnosti.
Rozhodla jsem se nehybně ležet a čekat, jestli z něj něco vypadne. Koneckonců, to oni mají hodně co vysvětlovat. A stejně jsem neměla víc energie.
„Takže... měl bych ti osvětlit, jak ses sem dostala," dostal ze sebe po chvíli.
„Mhm," zachraplala jsem tiše.
„Jsi na území ohnivých draků. Vzali jsme tě sem i s mládětem."
„Ah, ano. Co jste ksakru prováděli v naší vesnici?"
Drak ze sebe vydal jakýsi hrdelní zvuk. „Ta, řekněme, bojovnější část draků v čele s matkou mláděte měla v plánu vás napadnout, protože mysleli, že toho draka jste vzali vy. Jenže pak jsme na tom malém ucítili starší pach jiných lidí mimo vás, se kterými jsme měli problém už před tím."
„Jsou v pořádku?" zeptala jsem se starostlivě zastřeným hlasem.
„Část domků je sice trochu... přismahlá, ale všichni jsou v pořádku. Až na tebe."
Vztekle jsem se nadechla. Jak mohl být tak v klidu?
„Víte, co tohle pro nás znamená?" Můj pokus o zvýšení hlasu selhal a místo toho jsem to jen hlasitě zasípala.
„Vážně jste nedopadli špatně. Dá se z toho vzpamtovat."
Zaťala jsem zuby. „Pro život tam to znamená tolik. A není to poprvé, co se to stalo."
Neodpovídal. Jeho zorničky se trochu roztáhly a měla jsem pocit, že možná zaváhal.
„Stále lepší než... druhá možnost."
„Jaká druhá možnost?" zeptala jsem se hned zmateně.
„Že by tě tam našli. Mrtvou." Po dlouhé době jsem v jeho hlase zaznamenala pokles.