Dračí úlet

Kapitola 8. - Nová naděje?

Další den byl už o něco lepší, ale doopravdy jsem vstala až poté, co pro mě přišel Nolan. „Pojď, jde se na lov," houkl.
Otráveně jsem se přehoupla do stoje a zívla jsem. Bolelo mě celé tělo, a to jsem celý včerejšek jen proležela. Měla jsem pocit, že se asi nerozchodím.
„Jdeme," zavelel. „běž se převléct, snídani máš dole, počkám tam."
S povzdychem jsem si vzala základní kus, boty z klemčí kůže tlumící dopad a přes to jsem přehodila menší ohoz, který byl na období přechodného zimovratu ideální.
Dopadla jsem na židli naproti Nolana a pomalu jsem snědla lomtu. Házeli jsem to do sebe proti své vůli a stěží se mi to povedlo sníst.
„Chutná ti ještě lomta?" Nolan se na mě opatrně podíval.
„Jo, jo..." zakuckala jsem se. „Já jenom dneska nemám hlad."
Přikývl. „Na výpravě s sebou něco mít budeme, ale lepší by bylo se najíst teď."
„Ano, to bude stačit," řekla jsem a položila jsem nádobu na všechny ostatní na desku.
Připojili jsme se k malému houfu lidí, kteří se chystali venku.
Zamyslela jsem se. Tohle bylo vlastně poprvé, co jsem od té události vyšla ven.
Úplně se to tu změnilo. Všechno bylo zachmuřené. Většina domů zchátrala, až na ty vzadu, které zůstaly netknuté. Předek, odkud přiletěli draci, celé zhltly plameny ohně. Vesnice, která jindy bývala rušná, se od života odmlčela, zatímco se všichni snažili vyhrabat z bídy a zoufalství, které tu celou dobu jasně panovaly a visely ve vzduchu.
Kromě domů shořela i půda, na které jsme pěstovali.
Některé lidi z domů museli přestěhovat do jiných, kde bylo ještě místo na spaní.
„Už chápeš, proč jsem tak provinilý?" promluvil Nolan smutně.
Pokývala jsem hlavou. Sama jsem měla pocit, že mě to tady venku sžírá ještě víc než když jsem jen ležela vevnitř. Sama jsem se za to cítila odpovědná.
„Ano, ale stejně by ses za to neměl nijak vinit."
Povzdychl si. „Budu dělat co můžu."
Hodně jsem se obávala toho, co pro něj tahle fráze znamená, obzvlášť po včerejší konverzaci. Na věci měl často dost odlišné názory, jak je řešit, a nikdy se pořádně nerozmýšlel předem. Nikdy.
Věděla jsem, že s ním musím mluvit ideálně co nejdřív, než se mu v hlavě zrodí nějaká další dost hloupá myšlenka na to, aby ji uskutečnil.
______

„Mám to!" sykl Nolan a prostřelil běžícího klemka.
Byla jsem vděčná za to, že jsem dnes lovila s ním. Vůbec jsem se na to necítila, a měla jsem pocit, že asi upadnu za pochodu. On sice taky nebyl ve své kůži, ale při lovu dokázal zahodit všechny svoje problémy a soustředit se jenom na akci.
Opatrně jsem se prodrala hustým porostem, který mě šlehal do nohou, až jsem se dostala k ulovené kořisti.
Klemci nám byli hodně užiteční. Jejich zelenohnědá kůže se dobře používala na látku, která chránila před zimou. Na boty také byla ideální, jelikož tlumila. Z kostí jsme mohli zpracovávat nástroje a maso se snědlo.

Na druhou stranu to byla roztomilá stvoření, která dosahovala na výšku metr, plazila se po čtyřech a na délku měli jedna a půl až dva a půl metru. Někdy mi jich bylo líto, protože měli tak nádherné černé oči a vypadali tak nevinně, ale sami to byli predátoři. Pro nás tak nebezpeční nebyli, ale věděla jsem, že kdyby oni tu možnost měli, lovili by nás.
Prohlédla jsem si ho, zatímco Nolan na mě počkal opodál. Slušný úlovek, pomyslela jsem si.
Opatrně jsem ho přehodila přes rameno a vydala jsem se s ním zpátky.
„Ještě jeden takový a máme hotovo." Uznale jsem pokývala hlavou a usmála jsem se na Nolana.
Usmál se na mě nazpátek a vyrazili jsme hlouběji.
Chvíli jsme šli dál, než jsem se zarazila, protože jsem to tady už nepoznávala. „Nolane... Tohle není náš vyznačený les."
„Já vím." Zastavil se a podíval se na mě.
„No? Tak co..." nechápavě jsem se na něj podívala.
„Můžeme teď utéct," přerušil mě.
„Ne." Založila jsem si ruce v bok a zamračeně jsem se na něj podívala. „Prostě to takhle nepůjde."
„Ale..."
Přerušila jsem ho. „Jestli chceš tolik vyrazit, zeptej se dalších dospělých. Můžete tam udělat další výpravu," řekla jsem s viditelným naštváním v hlase.
„Ale oni se mnou nepůjdou tak daleko. Ne tak daleko, jak je potřeba..." Pohlédl na mě zoufale.
„Smiř se s tím, že neovlivníš všechno!" Rozpřáhla jsem rukama. „Není to prostě možný..." Z očí mi začaly téct slzy a dala jsem si obličej do dlaní.
Nolan ke mně přistoupil o krok blíž a položil mi ruku na rameno. Trpělivě tam stál a vyčkával, než se uklidním.
Nekontrolovatelně jsem vzlykala. Nolan to všechno akorát přihoršoval.
Vždyť už nikdy Evelyn nezískám zpátky...
____

Z lovu jsme se nakonec vrátili a zpracovali jsme maso. Hned poté jsme se s Nolanem vydali projít po okolí.
Cesta pokračovala různými kličkami dál a my oba jsme byli jen ztracení ve svých myšlenkách. Přemýšlela jsem, co řeknu. Čím začnu.
Jenže jsem netušila a Nolan nakonec promluvil první.
„Víš, máš pravdu, že to nebude tak jednoduchý. Přemýšlel jsem nad tím," nadhodil.
Přikývla jsem. „Jo. Ani nevíš, jak moc bych ji chtěla zpátky, ale když si představím tu situaci..."
„Bylo by to moc, to chápu."
Povzdychla jsem si. „Budeme se s tím muset smířit." Cítila jsem, že mi je do breku, ale rychle jsem se oklepala.
Podíval se zamyšleně do korun stromů a pak odpověděl: „neměli bychom to vzdávat úplně. Budu nad něčím přemýšlet."
Zamrkala jsem. I když se mi to nelíbilo, dával mi určitým způsobem naději. Konejšil mě, možná mi i dával další falešné naděje. V jistém aspektu se mi to ale líbilo.
Líbila se mi myšlenka, že by to všechno nemuselo být ztracené.
„No..." Chvíli jsem to zpracovávala. „S něčím přijď, zvážím to a pokud to nebude úplná kravina, pomůžu ti."