Dračí úlet

Kapitola 2: Dráče

„Psst, malý. To bude dobré." Pochybovala jsem o tom, že mi rozumí, ale zase je dobře známo, že zvířata reagují na tón hlasu.
Museli jsme potok celý obejít, abychom se k mláděti dostali, což moc příjemné nebylo, ale neměli jsme jinou možnost.
Jelikož jsem měla nejvíc kuráže, zkusila jsem k němu učinit ty poslední dva kroky a vzít ho jako první.
Jenže jakmile jsem se k němu přiblížila, odskočil ode mě a zafuněl.
„Hmm... Tak ti dám třeba... Eeee..." Zarazila jsem se.
„Co jí draci?" Otočila jsem se na Ruby.
Pokrčila rameny.
„Dobře." Pomalu jsem se skrčila a snažila jsem se k němu dojít blíž.
Když jsem k němu natáhla ruku, rafl mě do ní.
„Aau, co si jako myslíš, že děláš, ty neuctivá potvoro?" Zavrtěla jsem hlavou.
Ruby za mnou měla co dělat, aby se nerozesmála.
„Počkej. Teď to zkusím já." Prohodila.

Pokývala jsem hlavou a nepřátelsky jsem se na mládě podívala.
Pomalu se k němu přiblížila. Natáhla ruku a dotkla se ho.
Zrychleně dýchalo, ale jen se na ni dál dívalo tím svým nevinným pohledem.
Pohladila ho a přisedla si k němu.
„Rubyyyyyyy! Jaaak!"
Zasmála se. „Psst!"
Uraženě jsem si sedla do trávy. „To není možný."
Když jsem se podívala zpátky, dráče už klimbalo v náruči Ruby.
„C-cc-c" Nebyla jsem ze sebe schopná nic vydat. Frustrovalo mě to.
Nevadilo by mi to, kdyby mě to aspoň předtím neraflo...

__________
Zastavili jsme se těsně před vesnicí.
„Půjdu odlákat matku, abyste ho mohli v pohodě vnést. Ostatní jsou teď snad na pracích," řekla jsem věcně. „Myslím, že tu moc dalších lidí není."
Ruby s otcem přikývli.

Matka seděla před domem a vyšívala.
Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem ji zahlédla s tak poklidným výrazem. Už předem jsem ale věděla, že se stane jakákoliv maličkost a ona zase div nepřevrátí celou naši chatrč.
Pokývla jsem jí na pozdrav a vešla jsem dovnitř. Hledala jsem Theodora s Maxem. Mohla jsem jen doufat, že je teď neučí Reese.
Nikdy jsem nevěděla, kdy přesně se vzdělávají, měli v tom hroznej nepořádek.
Naštěstí jsem je našla v Theodorově pokojíku. Často tu byli oba dva, jelikož byl jeho největší ze všech a dobře se tu jen tak pobývalo. Zrovna vedli vášnivou debatu o lovu.
Radši jsem to ani nechtěla poslouchat, tak jsem je rovnou oslovila.
„Theodore, Maxi..."
„Co je?" Otočili se na mě.
„Potřebuju, abyste tady udělali hroznej bordel. Můžu se na vás spolehnout?" Podívala jsem se na ně významně.
„Dobře, ale... Proč? A co za to?" Zazubil se Max.
„No..." Zamyslela jsem se.
Pak mi to problesklo hlavou a já si s úsměvem promnula ruce. „Propašuju vám nějaký cukřík. Ale pouze, když mamku odvedete na dost dlouho." Vztyčila jsem ukazováček.
„Tak jo! Spolehni se." Theodor poskočil.

Fakt závisláci. Zasmála jsem se.
Cukříky byly dost vzácné, a matka jim je dávala opravdu výjimečně. Většinou jen na narozeniny. Jakmile jsem ho jen zmínila, tak už o něj žebrali.

Když za mnou zapadly dveře, od dveří se hned začal ozývat hlasitý jekot.
Matka si povzdychla a vydala se za nimi.
Už teď jsem všechny tři litovala.
Proklouzla jsem rychle ven, aby se nesnažila si spojit kluky a mě. Šla jsem dát otcovi a Ruby signál.
Rychlým gestem mávnutí ruky jsem jim naznačila, ať jdou.
Pochopili to a rychle do chatky přeběhli.
Doufala jsem, že to nikdo další nezahlédl. Nikdy jsme si ale nemohli být jistí.
Teď mi zbývalo jen ukonejšit matku a donést klukům cukřík. Vlastně bych jí ani nemusela nic říkat, ale zase jsem se za ně cítila špatně a věděla jsem, jak otravné přednášky to jsou. Vzhledem k tomu, že výjimečně jsem je k rozruchu ponoukla já, přišlo mi to fér.
Vešla jsem do chatky, když už tam probíhala přednáška o hluku a o rvačkách.
„Mami..." Důležitě jsem se na ni podívala. Vlastně jsem netušila, co chci říct.
„Co se stalo?" Přerušila se v půlce věty a podívala se na mě.
„Já se chci naučit vařit."
Proboha, Evelyn... Nic lepšího by tě už nenapadlo? V duchu jsem se začala proklínat za to, co jsem řekla.
„Cože?" Nevěřícně se na mě podívala.
... A byl oheň na střeše.
„Já si uvědomila, že to jednou budu potřebovat."
„To jsem ráda. T-tak já tě to zítra začnu učit. Teď tady potřebuju poučit kluky." Káravě se na ně podívala.
„Ale mě k tomu přivedli oni. Zaslouží si pochvalu." Namítla jsem.
Matka na ně vykulila oči.
„Tak jestli to je tak... Výjimečně vás nechám. Překvapuje mě, že jste ji přivedli k rozumu. Ale mně se tohle, Evelyn, nějak nezdá..."
Povzdychla jsem si. „Stárnu, mami."
„Máš pravdu. Jsi už velká holka."
Přikývla jsem a jakmile jsem se otočila, bolestně jsem vycenila zuby. Tohle do budoucna bude bolet.
Teď jen donést Theodorovi s Maxem cukřík a donutit je se rozdělit. Povzdychla jsem si. I uklidnit věčně rozrušenou mamku je lehčí než to.