Taste Of Whiskey

12. I'm here

Niall Fox_ie01
Liam TPWK-writer

Nedokážu ze sebe vydat ani hlásku. Sleduji, jak otevírá branku a pomalým, nejistým krokem se přibližuje.

Čím blíže je tím si všímám změn. Zmužněl, je lehce opálený a to mu neskutečně sluší. Už je skoro u mě, když si uvědomím jak vypadám já a jak jsem cítit alkoholem a cigaretami.
Stojí přímo přede mnou a s lehkým úsměvem si mě prohlíží.

„Krušná noc?" Zeptá se s pozvednutým obočím. Prohrábnu si, už tak rozčepířené vlasy.
„Firemní večírek." Konstatuji.
„Pojď dál." Ustoupím ze dveří. Niall vejde dovnitř, zuje si boty a bundu pověsí na věšák za dveřmi. Vedu ho do kuchyně.

„Chceš kafe?" Zeptám se na tu nejdebilnější věc co mě první napadne.
„Rád." Usměje se na mě a posadí se k barovému pultu. Zapínám kávovar a připravím hrneček, sobě mezi tím naleju sklenici vody do které následně hodím aspirin, hlava se hlásí o slovo. Začíná mi dávat vědět, že jsem to včera přehnal.
Udělanou kávu postavím před Nialla, sám do sebe vyklopím obsah skleničky.

„Nevadilo by ti kdyby jsi tu chvíli počkal? Jenom bych ze sebe udělal člověka." Podrbu se na zátylku a při tom sleduji Niallovu reakci.

Stále se usmívá, kývne na souhlas. Svižným krokem mizím v koupelně. Horká sprcha mi také pomohla, ale zbytečně se v ní nezdržuju. Kolem pasu uvážu ručník, v tom spěchu jsem si zapomněl věci na převlečení. Při čištění zubů si ručníkem vysuším vlasy. Z koupelny vykouknu, jestli Niall pořád sedí u barového pultu, přece se před ním hnedka nebudu promenádovat nahý. Sedí. Rychle se přesunu do ložnice, kde ze skříně beru čisté boxerky, černé volné tepláky a zelené tričko. Už oblečený jdu zpět do kuchyně.

Vcelku klidně sedím a čekám na Liama. Musím obdivovat jaké mám sebeovládání, cítím lehký třas v celém těle, vnitřnosti se mi nepříjemně svírají a celou dobu uvažuju jestli to byl dobrý nápad. Samozřejmě, že byl. Nechápu jak jsem bez něj do teď vydržel. Jestli mě vyhodí, tak nevím co si počnu. Dokonce i po evidentně náročné noci vypadá jako bůh. Měl jsem se ho zeptat jestli mě vůbec chce vidět, vždyť tu mohl někoho mít. To by bylo trapný. Ne, že by to takhle trapné nebylo, protože to trapné je. Vážně si sem nakráčím po roce a čekám co? Sakra, proč jsem si to nepromyslel? Neměl jsem jednat tak impulzivně, zatracená Martha.

Otočím se čelem do místnosti, s úmyslem zmizet, ušetřit své srdce bolesti a ponechat si alespoň zbytky důstojnosti, když Liam vejde. I když je očividně unavený stále vypadá dokonale. Rychle vykouzlím nervózní úsměv.
,,Um, já.." Co teď? Představoval jsem si tuhle situaci, za uplynulý rok milionkrát a teď nevím.
,,Omlouvám se, že jsem nedal předem vědět. Nemusel jsem tě tak překvapit." Nervózně si zkousnu ret. Kde je moje sebedůvěra? To vážně i po roce mě stále dělá tak nejistým?

„Ale překvapil a to mile." Usměju se na něj. Vidím jak nervózní je, sice jsme se neviděli rok, ale mě to přijde jako bychom se na tom letišti loučili včera. Přijdu k němu blíž.
„Mě to nevadí, čekal jsem na tebe." Zvednu dlaň a pohladím ho po tváři. „Snídal jsi?" Odstoupím od něj a jdu do kuchyně, otevírám lednici a hledám něco co by se hodilo na rychlou snídani.
Slanina a vejce to jistí.

,,Nesnídal. Nebyl čas, vlastně tohle celé byl velmi impulzivní nápad." Zasměju se nervózně a zcela uchvácen ho pozoruji. Nechápu jak jsem se od něj mohl celý rok, dobrovolně, držet dál. Upiju ze své, skoro už ledové kávy, ale koho to zajímá. Liam, stejně jako před rokem, naprosto odzbrojil celou mou pozornost a všechny myšlenky patří jen jemu.