Taste Of Whiskey

11. Never or forever?

Liam TPWK-writer
Niall Fox_ie01

O rok později

,,Dobrý den, jednou Londýn prosím." Usměju se na mladou dívku za přepážkou na nádraží.
,,Dobrý den, jednosměrná?"
,,Ano."
,,Devatenáct liber prosím." Podám ji požadovanou částku, vezmu lístek a s díky přejdu do haly. Mám ještě půl hodiny než mi pojede vlak. Rozejdu se pred nádražní budovu akorát když mi začne vyzvánět telefon.
,,Ahoj."
,,Ahoj, Ni. Kde jsi?"
,,V Liverpoolu, nesehnal jsem přímý let do Londýna."
,,A jak dlouho se zdržíš v Londýně?"
,,Ještě nevím. Možná jen pár nocí, možná pár týdnů."
,,Jedeš za ním?"
,,Jo, chci to aspoň zkusit. Třeba nezapomněl."
,,Dobře, s tátou budeme držet palce. Mám ti vyřídit, že vše šlape jak má, bar je taky v pořádku a zatím tě tu nepotřebuje."
,,Dobře. Díky mami. Pozdravuj ho. Zatím ahoj."
,,Buď opatrný. Ahoj Ni." S úsměvem hovor ukončím a rozhlednu se po okolí. Připomíná mi to můj první den v Miláně. Bylo to hned poté co jsme se s Liamem rozloučili.
***
Vystoupím z vlaku a budovou se dám k východu. Hned jak vylezu ven, malém mi brada spadne na zem. Naproti nádraží byl malý, ale kouzelný parčík. Na chvíli se tam posadím na jednu z laviček a prohlížím si okolí.
Já to vážně udělal, odjel jsem. Doopravdy jsem právě vše hodil za hlavu? Jsem vystresovaný a nadšený zároveň.

Při procházením parkem uvidím malý stánek s pohlednicemi. Koupím tu s Koloseem a pečlivě uschovám.

K motelu kde mám ubytování dojdu po svých během chvíle. Zůstanu tu prozatím týden.

,,Ahoj, tati něco bych potřeboval."
,,Ahoj Nialle, mohl jsi se aspoň rozloučit!"
,,Promiň, já vím ale takhle to je lepší."
,,Dobře. Já omlouvám se za těch posledních pár dnů, nemůžu ti řídit život a jestli je to co teď chceš cestování, budu to respektovat."
,,Díky tati. Moc to pro mě znamená "
,,A co jsi potřeboval?"
,,Liamovu adresu."
,,Děláš si srandu!?"
,,Nejedu za ním, jen mu chci něco poslat." Zadívám se na pohlednici ve své ruce.
,,Dobře." Povzdechne táta a adresu mi nadiktuje.

***
Nastoupím do vlaku s těžkým srdcem. Samozřejmě že mám v plánu vidět Liama, ale je to rok. Rok od první pohlednice. Za celý ten rok jsme spolu nemluvili, nepsali si, nebyli v kontaktu. Pětkrát se stalo, že mě na hotelu překvapila květina se vzkazem od Liama. Vždy to byl prostý vzkaz jako 'Chybíš mi.', 'Buď opatrný.' a podobně. Nevím jak zjistil v jakém městě jsem nebo dokonce v jakém hotelu, vždy mě to ale neskutečně potěšilo a vykouzlilo úsměv na tváři.

Naproti mě se usadí dívka s batohem, stejně jako já. Na mém je Irská vlaječka, na tom jejím Německá. S úsměvem na sebe kývneme.

***
První pohlednici jsem se odvážil odeslat až z Německa. Přesněji z Berlína. V Itálii jsem se zdržel měsíc. Bylo to kouzelné, vystupoval jsem po kavárnách a hrál na kytaru. Projel Itálii stopem a našel si pár nových přátel. Liam, ale stále zabíral velkou část mé mysli.

Teď nadešel správný čas. Je to jen jeden pohyb a stejně se mi ruce klepou. Tak jo, velký nádech a vhazuji pohlednici do poštovní schránky. Možná už na mě zapomněl, možná mu to bude připadat praštěné, ale zkusit to musím.

Rozejdu se Berlínskými ulicemi směrem ke kavárně, kde dnes budu hrát. Sice jim nerozumím ani slovo, ale to nic nemění na celém zážitku.