Zaelot: dva živly

5. BADASS

V osm ráno jsem se setkala se Zacharym před mým pokojem. Do jídelny bych ještě trefila, ale v jídelně bych potřebovala GPS. Společně jsme došli na snídani. Dala jsem si lívance a kafe a následovala Zacharyho k „našemu" stolu. Ostatní už tam seděli.
„Brý ráno," pozdravila jsem je ještě lehce rozespalá. Stejným tónem mi pozdrav vrátili.
„Alice, chtěla by jsi už dneska zajít do knihovny a podívat se na něco okolo těch živlů?" zeptal se Bren a usrkl trochu kávy ze svého hrnku. Ukrojila jsem si kousek lívance a začala snídat. Jen jsem kývla a ukázala Brenovi zvednutý palec nahoru.
„Tak ve tři odpoledne před knihovnou. Máš ji vyznačenou na mapě školy," zaradoval se a pokračoval ve snídani. Vzpomněla jsem si na předměty, na které dnes můžu jít a využila příležitosti na otázky.
„Mohl by mi někdo říct, co je to Nauka o bytostech?"
„Předmět, ve kterém tě učí o všech hodných i zlých potvůrkách v Zaelotu. Ale jako první se vždy probírají bohové," vysvětlil Zachary.
„Bohové? Takže hodinka náboženství?" pokusila jsem se o vtip.
„Ne, Zachary myslel bohy Olympu," uchechtla se Azya. Přestala jsem jíst a jen na ně nechápavě koukala. Co to je za blbost? Bohové Olympu přece neexistují. S touto myšlenkou jsem se jim také svěřila.
„Ne, tohle je hloupost. A věř mi, že pěkně velká. Byl tady..." řekla Dianne a pohled zabodla do země.
„Jak to myslíš? A když existují bohové Olympu, nemělo by existovat i podsvě..." Byla jsem přerušena Zacharym, který na mě okamžitě začal syčet, abych se ztišila. Nechápala jsem proč, v jídelně byl zase velký rámus. Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Nevyslovuj to. A ani se nesnaž zmiňovat jméno toho, kdo tam kraluje," varoval mě naštvaně. Trochu mě vyděsil. Tvářil se opravdu velmi přísně, takže jsem si jeho slova vzala k srdci.
„Proč to nesmím říkat?" Všechno se mi začínalo motat dohromady.
„Nejde o to, že by jsi nesměla. Ale lidi tady to jméno nenávidí a s ním i jeho vlastníka. Samozřejmě pokud jde o výuku, nic s tím nenadělají, ale v tvém případě si dej na to jméno pozor. Všechno se dozvíš na Nauce o bytostech," skončila ten rozhovor Azya. A pak už bylo jen ticho.

Půl hodiny před jedenáctou dopoledne jsem vyrazila na hodinu. Doufala jsem, že názvem „Boj pro začátečníky" měli na mysli „Boj pro naprostý kopyta, která poprvé v životě nepoužijí jako zbraň učebnici matiky". To by byla nádhera. Hodina měla probíhat na hřišti, které je podle mapky na druhém nádvoří. A k tomu se dostanu schodištěm na hlavní chodbu a tudy pak rovně kolem tříd pro čaroděje. Pak zahnu doprava, projdu kolem zahrad a jsem na nádvoří. Do těch zahrad je cesta právě z něj.
Cesta mi zabrala dvacet minut, ale taky jsem se sunula jak na šnečí olympiádě. Přišla jsem na nádvoří, nebo-li hřiště, a uviděla malou skupinku studentů sedící na obrubníku. Na zemi se jim sedět nechtělo, jelikož bylo po dešti. Když jsem se podívala na mokrou trávu, usmála jsem se a začaly mě brnět konce prstů, jakou jsem měla chuť vyčarovat si ze země pár vodních koulí.
Nikdo jiný než ta partička tu nebyl, takže jsem si šla sednout k nim a čekala na učitele. Do deseti minut dorazil. Černé vlasy, zelené oči, vypracovaná postava, přísný výraz ve tváři. To bude asi ještě zajímavý. Pravý opak jsem zjistila, když promluvil.
„Zdravím vás, kůže líný," pronesl s úsměvem, když uviděl, jak se velká většina studentů pořád válí na zemi. „zvedněte špeky, za chvíli se dáme do práce. Napřed se chci zeptat, je tady i ta nová studentka Alice Wilsonová?" Když jsem uslyšela svoje jméno, srdce mi začalo bušit rychleji.
„Jsem tady," ozvala jsem se. Stála jsem skoro naproti němu, takže mě nemusel hledat v davu. Usmál se na mě.
„Věděl jsem, že se tu ukážeš, když jsem o tobě slyšel." Překvapeně jsem nadzvedla obočí, ale to hned zase spadlo dolů, když pokračoval. „Máš nějaké zkušenosti s bojem? Ať už se zbraní nebo ne."
„Jsem na boji pro začátečníky, co by jste řekl?" zasmála jsem se a spolu se mnou i pár dalších studentů. A učitel taky.
„Líbíš se mi. Tak jo, pro začátek, moje jméno je Adam. Říkej mi tak, nemám rád, když na mě někdo volá příjmením. A chci si tě otestovat. Postav se, prosím, tak dvacet kroků ode mě." Věděla jsem, co bude dál.
„Chcete vidět, jak dokážu bojovat?" pousmála jsem se a šla se postavit, jak mi řekl.
„Správně. Více méně to je ze zvědavosti, ale taky potřebuju vědět, jak jsi na tom, abych tě mohl trénovat dál. Vy ostatní, dívejte se a učte se." Postavila jsem se k němu čelem. Myslela jsem jen na to jediné a to na vodu, kterou jsem měla přímo pod nohama. Tak blízko a přitom tak daleko.
„Mám ještě dotaz," neodolala jsem. Kývl na mě hlavou, abych mluvila. „Co všechno můžu použít?" Všimla jsem si, jak se někteří studenti zatvářili nechápavě a šeptali si mezi sebou. Takže oni nevěděli, co dokážu.
„Ukaž, co máš." Vítězně jsem se usmála a moje srdce se zatetelilo radostí. Adam sevřel dlaně do pěstí a připravil se zaútočit.
Ou, tak tohle si užiju. prolétlo mi hlavou a já se připravila na využití mého drahého spojence.
„Teď!" zakřičel Adam a rozběhl se proti mně. Soustředila jsem se na vodu pod sebou a představila si, jak se mi ze země přesouvá do nohou a proudí mi celým tělem, až do těch slavných konců prstů. To byly tři vteřiny maximálně a já rozmáchla rukama, čímž se kolem mě vytvořil tenký, ale odolný vodní štít. Uslyšela jsem, jak se studenti zajíkli, když jim došlo, co dělám. Země kolem mě a po obvodu štítu byla úplně suchá. Ihned jsem se soustředila na další krok.
Představila jsem si, co jsem měla v plánu a do několika vteřin ze štítu vyrazily čtyři vodní provazy a vrhly se na Adama. Ten ke mě ještě nestačil doběhnout, možná byl jen stejně v šoku jako zbytek třídy. Nebrala jsem na to ohledy a svou pozornost zaměřila jen na vodní provazy. Když se dostaly až k Adamovi, dobře je silnými ranami odrážel. Na čele mi vyrazil pot, protože je opravdu těžké udržovat štít a z něj držet na uzdě tři vodní provazy. Voda si může dělat, co se jí zachce, to jen někteří mají tu schopnost ji naučit poslouchat. A já ji musela držet, aby Adamovi neublížila. Za chvíli vysvětlím, jak to myslím.
Když se Adam zdál lehce vyčerpaný, jeden vodní provaz ho chytil za nohu a škubnul. Adam se skácel na zem a provazy ho svázaly kolem rukou, nohou a hrudníku a lehce se utáhly. Tady je čas se pořádně soustředit. Kdybych polevila, voda by mohla zesílit a rozdrtit mu hrudní koš. Tady mluvím o té poslušnosti. Dá se říci, že když vodu učím poslouchat, tak se jí snažím uklidnit, držet ji na uzdě. Když jsem si u jezírka hrála s bublinami a vodními koulemi, tak to je jedna z nejlehčích věcí, které nikomu nemůžou ublížit. Umím to od svých osmi let.
Stále jsem myslela na to, co chci aby voda dělala a ona mě poslouchala. Pak jsem využila moment překvapení a rychle švihla rukama dolů. Štít i provazy se rozpadly a s cáknutím se rozpleskly na zemi. Voda ze štítu, který byl přímo nade mnou mi pleskla přímo na vlasy. Ale nikdo se nesmál. Všichni jako by oněměli a civěli na mě s otevřenou pusou. Přistoupila jsem k Adamovi.
„V pohodě?" zeptala jsem se pro jistotu, i když jsem cítila, že se voda nijak nevymyká kontrole.
„Páni, jo jsem. Tedy, dámo, myslím, že tě začneme trénovat se zbraní. A tím myslím meč. Pokračujeme v hodině!" zavelel, když se zvedal ze země. Přiskákalo ke mně pár nadšených studentů.
„Tak to bylo úžasný!" spustili a já si po delší době zase připadala naprosto skvěle a sama sebou.

A máte tady tu alespoň trochu akční část. :D Snad se vám líbila. ;) Byee