Zaelot: dva živly

6. Princezna?

Je to naprosto skvělý pocit, když po vás ostatní chtějí -ba ne, přímo prosí- aby jste jim ukázali, co umíte s vodou. Křenila jsem se od ucha k uchu, když jsem pomocí mokré země vytvářela obyčejné vodní koule, na prstě se mi točil malý vodní vír a po dlaních mi jako živé stékaly drobné kapky vody. Živel mi při tom projížděl celým tělem a mě z něj příjemně brněly prsty. S vodou jsem si připadala živější.
Na Boji pro začátečníky mě Adam seznamoval se zbraněmi a úplnými základy. Byl to zvláštní pocit, držet v ruce meč, který bych podle Adama měla udržet, ale byl pro mě spíše závaží. V jednu hodinu po poledni už jsem seděla v učebně a čekala až učitel spustí o tom Olympu. Seděla jsem někde uprostřed a lidi kolem mě si ještě povídali. Dívala jsem se na učitele, jestli je vůbec hodlá umlčet, ale zatím na to nevypadal. Pak očima chvíli pátral po třídě a když se zastavil u mě, usmál se a rukou mi pokynul, abych šla k němu. Zvedla jsem se a došla ke katedře, pohřbené pod papíry. Ať je jí podlaha lehká... (pozn. víte snad, co tím myslím :D)
Učitel byl starší bledý pán s tmavými vlasy, které už začínaly lehce šedivět. Oči měl světle modré, až skoro šedivé, a odrážela se v nich chytrost a mnoho zkušeností. Na sobě měl hnědý oblek.
„Jsi Alice Wilsonová, že? Zdravím, já se jmenuji Eryw." Ani nečekal na moji odpověď a pokračoval dál. „Protože jsi tu nová, budeš zatím chodit na soukromé lekce. Nechci tě tím odtud nějak vyhazovat nebo tak, ale pokud máš o tento předmět opravdu zájem, soukromé lekce by ti jen prospěli. Až se dostaneš k látce, kterou probíráme my, můžeš se k nám připojit." Každé slovo se mi vrylo do paměti, jak jsem tím nápadem byla unešená. Opravdu jsem se zajímala o bytosti a zbytek, co žije v Zaelotu, takže jsem návrh okamžitě přijala. Eryw mi řekl, kam mám jít na soukromé lekce. Sebrala jsem se a zamířila tam. Bylo to jen na konci chodby, první dveře vlevo. Zaklepala jsem a čekala. Podle Erywa by můj soukromý učitel měl vědět, že dorazím. Dveře se najednou pomalu otevřely.
„Ty musíš být Alice," ozvalo se přede mnou.
„Ano to jsem... j-á-a," zakoktala jsem se možná až moc a srdce mi bilo jako splašené. Stál snad přede mnou další anděl? Že by Azya měla bratra? Blbost. Ten, který mě měl učit byl... zkrátka naprosto perfektní. Byl vysoký s velkými tmavými, až skoro černými, oči a stejně tak tmavými kudrnatými vlasy, které mu splývaly na ramena. Předvedl se širokým okouzlujícím úsměvem. Vzpamatuj se, Wilsonová.
„Jsi přítomna?" zasmál se. Kdybych promluvila, znělo by to jako vábení mamutů a tak jsem radši mlčky přikývla a usmála se. Rukou mi pokynul, abych šla dál. Vešla jsem do středně velkého kabinetu se dvěma stoly a mnoho knihovnami, které tu zabíraly nejvíce místa. Trochu jsem se tu porozhlédla. Byl tu trochu nepořádek, ale když jsem si vzpomněla na svůj pokoj, hned jsem usoudila, že je tu krásně čisto.
„Byl bych rád, kdyby jsi mi říkala křestním jménem a tykala mi. Jmenuju se Michael," představil se. Otočila jsem se na něj a podívala se mu do hnědých očí.
Tady asi učitelé nevěří na příjmení, pomyslela jsem si a v duchu se pousmála.
„Nejsi obyčejný člověk, že ne?" vypadlo ze mě ze zvědavosti. Nepozastavovala jsem se nad svou zbrklostí a dál si prohlížela nacpané knihovny. Slyšela jsem, jak se zasmál.
„Ne, to nejsem. Jsem anděl."
Já to věděla. Málem jsem to řekla nahlas. „A co děláš tady, když jsi anděl?" ptala jsem se dál.
„Poslali mě sem. A nemám se vracet dokud nesplním nějaký vážně dobrý skutek. Něco jako padlý anděl, ale ne úplně vyvržený. Mám možnost se vrátit. " Zase jsem se k němu otočila čelem. Díval se na mě s lehkým úsměvem na tváři, jako by to byla normální záležitost. „Ale ty taky nejsi obyčejná, co?" vypadlo z něj najednou. Samozřejmě, že věděl, co umím. Dobře mi tak, neměla jsem to vytahovat. Zavrtěla jsem hlavou.
„Co začít s učením?" navrhla jsem rychle, abych se nemusela dál bavit o vodě.
„Jasně. Posaď se," ukázal na stůl hned vedle mě. Učinila jsem tak a čekala až začne. „Takže, vždycky každého napřed seznámíme s dosavadní situací, takže začneme s bohy Olympu." Hlavou mi prolétla myšlenka na dnešní ráno, když mě zasvětili do zákazu vyslovení jména pána podsvětí.
„O Dvanácti Olympanech vím to základní. Kdysi jsem se o ně zajímala," vyhrkla jsem, než Michael stihl pokračovat.
„Skvěle. A víš taky, že existují?"
„Něco jsem zaslechla..." V hlavě se mi objevila Diannina slova: „Byl tady.".
„Ještě lepší. Ale předpokládám, že ti neřekli, co se stalo před několika lety." Nebyla to otázka, ale já svým mlčením a zapíchlím pohledem do stolu vyjádřila souhlas.
„Tak začni a nenapínej mě," pobídla jsem ho po chvíli ticha. Opřela jsem se lokty o stůl, bradu si podepřela dlaněmi a poslouchala.
„Dobrá, před sedmnácti lety se naší královně narodila dcera. Dostala jméno Maya. Královnin manžel zemřel ve vítězné bitvě proti vlkodlakům a od té doby nám vládne královna. Nebo alespoň vládla... Při oslavách na hradě Zaelotu -nemyslím tuhle univerzitu, je tu ještě královnin hrad- se sem dostal pán podsvětí, Hádes. Unesl královnu a s ní i Mayu. Hledali jsme vchod do podsvětí několik dní, ale nenašli jsme ho. Mezitím se na Zaelotu objevil Hádes se svým trůnem a chopil se vlády nad Zaelotem. Nevíme, co má v úmyslu, a proto ho necháváme dělat si co chce. Zaměřili jsme se totiž na hledání vchodu do podsvětí. Celých sedmnáct let se snažíme vypočítat, kde by mohl být, ale zatím bez úspěchu. Také se snažíme najít někoho, kdo by byl schopen nám královnu vrátit." Poslouchala jsem celou dobu a ani jednou od něj neucukla pohledem.
„A co se stalo s Mayou?" zeptala jsem se, když jsem si byla stoprocentně jistá, že skončil s vyprávěním.
„Hádes ji pravděpodobně drží s královnou. A nebo nechce riskovat, že se v budoucnu pomstí... a už je pro ní pozdě." Pochopila jsem, jak to myslí a naskočila mi husí kůže. Naštvalo mě to. Princezna určitě ještě žije, nemohl nad tím takhle přemýšlet. Kousla jsem se do dolního rtu a dlaněmi pleskla do stolu, až Michael nadskočil leknutím.
„A já ti říkám, že Maya je naživu. Pomstil by ses snad ty, v celoživotním vězení?" Michael se na mě překvapeně podíval.
„Jestli je Maya jako ty, tak bych o tom nepochyboval," pousmál se. Nevěděla, proč jsem se tak naštvala. Možná mi bylo princezny líto... Ježíši, vždyť je ve stejném věku jako já!

Tak po únavném týdnu, tedy alespoň pro mě, jsem přidala další část. Omlouvám se, dříve to být nemohlo, byla jsem pryč, mimo civilizaci, bez internetu. :D Snad se vám tahle část líbila, byla taková nudnější, něco z toho už známe, ale musím se k akci nějak propracovat, že? :) Děkuju za vaše úžasné komentáře, za votes, moc či toho všeho cením a Byee u další části. :))