Zaelot: dva živly

16. Walkerův příběh (1.)

Teď se na to pojďme podívat z pohledu Desmonda Walkera (celá část je psaná kurzívou, protože tohle všechno jsou Walkerovo vzpomínky, tak jen aby nebyl zmatek). Doufám, že vás jeho příběh zaujme. Tohle bude dlouhý díl.

Byl jsem perfektní. Měl jsem vybrané způsoby, dokonalý vzhled, uměl jsem mluvit s dospělými už v devíti letech, jako bych mezi ně patřil už kdo ví jak dlouho. I jako vlkodlak jsem byl nadprůměrně silný a rychlý. Při lovu jsem byl skoro vždy první, kdo ulovil nějaké velké zvíře. Svého prvního jelena jsem ulovil v deseti letech. 

Pro svého otce Roba jsem byl perfektní syn, na kterého může být hrdý každou vteřinu svého života. Můj otec byl velmi silný vlkodlak, měl tak tmavé oči, že jeho duhovka skoro splývala se zornicí a věčně rozcuchané hnědé vlasy. Vlasy jsem zdědil po otci a oči po matce. Pro svou matku Tatianu jsem byl syn, ze kterého jednoho dne vyroste skvělý muž, výborný otec a milující manžel. Protože jsem byl perfektní. 

Moje matka, tmavovlasá zelenooká a vždy usměvavá, byla velmi dobrá přítelkyně Tashy, což byla manželka našeho vůdce Merriga. Znali se od svých dětských let. Když si Tasha vzala Merriga, syna předchozího vůdce, můj otec se seznámil s ním. Motáš se ve jménech? Já, když jsem se narodil, taky. Zvykneš si.

Bydleli jsme ve skryté malé vesnici v lesích. Bydlelo tu přibližně čtyřicet vlkodlaků, což je na smečku dost velký počet. Ale zpět k mé rodině... Rodiče a Tasha s Merrigem byli jako já a můj nejlepší kamarád, syn Merriga, Nigel. Trávil jsem s ním veškerý čas, potkávali jsme se na všech akcích, které kdy vůdce Merrig (tak ho celá smečka oslovovala, až na naši rodinu; byli jsme vyjímka) pořádal. Oba jsme byli příkladem pro mladší i starší vlkodlaky. Na oslavě léta to všechno začalo jít do háje. Bylo mi tenkrát skoro osmnáct.

„Přeji dobrý den, Merrigu." pozdravil jsem zdvořile, ale nezaujatě našeho vůdce. Můj otec stál vedle mě (byli jsme už skoro stejně vysocí) a usmál se na svého přítele. 

„Další vydařená oslava, Merrigu? Přestal jsem být překvapený už loňský rok." složil mu poklonu otec. Matka se mezitím objala s Tashou a společně někam odešly. 

„Nech si těch poklon a slušností, Robe. Jsme přeci přátelé, ne? Jak si vede mladý Desmond v lovu?"

 „Skvěle, jako vždy. Nemohu na něj být pyšnější. Co Nigel?" Měl jsem chuť protočit očima, už snad po sté jsem slyšel, jak je na mě otec pyšný. Při zmínce o mém nejlepším kamarádovi jsem se ale začal rozhlížet kolem, jestli ho tu někde poblíž nezahlédnu. Merrig si toho všiml.

„Jde mu to velmi dobře, ale potřeboval by ještě trochu tréninku navíc. Je zatím ve svém pokoji, mimochodem."S úsměvem na mě mrkl, když jsem se na něj podíval.

„Smím ho navštívit?" zeptal jsem se. Merrig přikývl. „Děkuji." Lehce jsem se uklonil a odebral jsem se k Nigelovo domu, který stál jen kus od nás. Vstoupil jsem a po schodech mířil k Nigelovo pokoji. U jeho dveří jsem se zastavil a zaklepal.

„Desmonde?" ozval se za dveřmi Nigelův hluboký hlas. Patrně se ještě převlékal.

„Ano, jsem to já. Smím vstoupit?"

„Samozřejmě." Chytil jsem tedy za kliku a vstoupil. Měl jsem pravdu, Nigel stál u zrcadla a převlékal se. Džíny už měl na sobě a zrovna si zapínal černo-červenou kostkovanou košili. Nigel byl o dva roky starší, měl černé vlasy, podobně rozcuchané jako já, podobně tmavé oči jako můj otec a nedávno se u něj objevily první známky budoucího vousu.