Zaelot: dva živly

10. Za bránou

„Máš všechno?" zeptala jsem se Zacharyho a snažila se nemluvit moc nahlas. Byla skoro půlnoc a my se chystali co nejdříve vyrazit.

„Myslím, že ano. Nejdůležitější jsou zásoby jídla, to nakoupíme ve městě." Přestala jsem dobalovat batoh a nechápavě jsem se na něj podívala.

„Ve městě?"

„Samozřejmě, nehodlám po lesích chytat veverky," odbyl mě Zachary. Uraženě jsem se na něj zamračila.

„A to si myslíš, že teď bude někde otevřeno?" vrátila jsem mu to. Zachary si dobalil poslední kus oblečení a pobaveně se na mě podíval.

„Promiň,já zapomněl, ty jsi vlastně člověk. Tady je otevřeno kdykoliv a kdekoliv." Mrkl na mě.

„Páni, svět kouzel, vlkodlaků, elfů a víl, my jdeme do podsvětní říše zachránit královnu tohohle blázince a vy tady vedete supermarket?"

„Co je to supermarket?" nechápavě nakrčil nos. Jen jsem zavrtěla hlavou. „Neber to tak vážně, prosím tě! Dělám si legraci."

Najednou mi v obličeji přistála špinavá ponožka. Okamžitě jsem po ní sáhla a rychle si ji sundala z nosu.

„Prokrista, fuj!" Hodila jsem ji zpátky Zacharymu na nos. Přímý zásah.

„Strč si tu fusekly někam a pojď už! Nebo nevyrazíme ani do léta." Naštvaně jsem zvedla batoh a hodila si ho na záda.

No nevím, kdo ji po mně hodil jako první, pomyslela jsem si.

„Počkat, říkal si do léta?" divila jsem se. „Copak je teď zima?"

„Ty jsi ještě nebyla ve městě, že ne? No, tak potom pochopíš, proč je pán podsvětí pánem podsvětí."

To dávalo smysl úplně stejně jako to, že bagr nesedí na stromě a plete kakao, prolétlo mi zase hlavou. Bez dalších řečí jsem už konečně vyrazili. Wen nám otevřel dveře a my jsme se ve tmě přikrčení plížili ke schodišti. Najednou se za námi ozval nám velice známý hlas.

„Ha!" vykřikla Dianne. Ztuhla jsem a vyděšeně vykulila oči. Na chodbě byla tma jako v pytli bylo nemožné, aby nás uviděla. „Krucinál, pořád mi to nejde." Na chvíli jsem myslela, že jsem dostala mrtvici. Dianne o nás neměla ani tušení. Bylo mi divné, že se za námi tak najednou objevila; trénovala si přemisťovací kouzlo.

Podívala jsem se na Zacharyho, aby mi naznačil, co mám sakra dělat. Jen si přiložil prst k ústům, jinými slovy mám držet tlamu. „Relinquo!" pronesla za našimi zády Dianne kouzlo přemisťování a byla zase pryč.

„Málem jsem si stříkl do textilu, jak jsem se jí lekl," postěžoval si Zachary a já se znechuceně zašklebila. Potichu a už nerušeně jsme se pomalu přesunuli až za bránu Zaelotu.

„Až na tu Dianne to šlo jako po másle " poznamenala jsem. Na horizontu svítilo město. Akademie je postavena na hoře (no dobře, není to hora, ale je to opravdu vysoko), takže do města se dá dostat jen po pěšině, co vede dolů do údolí a pak po kamenné cestě.

„Už jsi někdy viděla, jak to tu vypadá v noci?" Nechápavě jsem se na mého společníka podívala. Zachary měl zakloněnou hlavu a s úsměvem se díval na noční oblohu. Napodobila jsem ho a srdce mi poskočilo radostí. Dívala jsem se na miliony hvězd usazené ve všech možných tmavých odstínech modré, fialové a občas i červené. „A to není všechno," dodal Zachary a otočil mi hlavu doleva. Otevřela jsem pusu údivem. Jako vycházející měsíc na mě slabě zářila veliká oranžová planeta.

„Vypadá to, jako kdyby ona to tu celé osvětlovala," zašeptala jsem, aniž bych si uvědomila, že to říkám nahlas.

„Nejen, že to tak vypadá, ono to tak i je. Je to náš měsíc. A jmenuje se Denia." Usmála jsem se. Byl to naprosto úžasný pohled, ale nemohli jsme se zdržovat.

„Tak jo, musíme vyrazit. Už tak máme zpoždění," zahlásila jsem a vydala se po pěšince dolů. Slyšela jsem za mnou Zacharyho kroky. Nemohla jsem se moc rozhlížet, protože kdybych zakopla, kutálela bych se asi až do města. Jeden letmý pohled jsem ale krajině kolem mě obětovala a spatřila všechny možné a různě barevné květiny. I když krajinu osvětlovala Denia, nemohla jsem si ve tmě květiny pořádně prohlédnout.

„Stůj!" houkl na mě najednou Zachary, až jsem se fakt málem leknutím zkutálela dolů.

„Pitomče, já jsem se..."zarazila jsem se v půlce věty. Z největších okvětních lístků květin, co na louce rostly začala vylétávat drobná modře zářící světélka. Zaujatě jsem je pozorovala.

„Teď se ani nehni, dobře? Tohle jsou horské a květinové víly. Horské tady květiny zasévají a květinové se o ně pak starají. Ty květiny, ze kterých teď vylezli jim slouží jako domovy. Všem vílám se musíš zalíbit, ony poznají jestli jsi zlý nebo dobrý člověk, tak se teď nehýbej a nech je, ať si tě prověří."

Řídila jsem se jeho pokyny a stála jsem jako přikovaná. Asi deset malých víl se ke mně slétlo a začali kolem mě poletovat. Jedna z nich mi přiletěla k obličeji a podívala se mi do očí. Byla neskutečně krásná. Hnědé rovné vlasy ji sahaly až k bosím nohám a oči měla velké a zelené. Nos a ústa měla malá, což ji jen přidávalo na kráse. Na sobě měla okvětní lístky tulipánu, sloužící jako šaty. Okolo ní zářila jasně modrá aura.

Usmála jsem se na ní. Ona si mě ještě chviličku prohlížela, pak se zasmála, dala mi pusu na nos a odlétla za ostatními. Její smích zněl skoro jakoby vzdáleně a i ona čím víc se ode mě vzdalovala, tím víc se zmenšovala a víc zářila modrým světlem.

„Líbíš se jim," usmál se na mě Zachary. „A prý nás doprovodí až dolů."

Celou cestu z hory nám osvětlovaly víly. Kroužily kolem mě, létaly nad květinami a posvítily nám na každý další krok. Byla to naprostá nádhera, skoro jako z pohádky.

Po dlouhé době tu mám další část. :) Doufám, že se vám líbila, já jsem s ní naprosto spokojená, hlavně s tou vílí částí. :) Děkuju vám moc za votes a komentáře :) Byee příště