Zaelot: dva živly

3. Něco je špatně?

Den, kdy já budu přidávat části více méně pravidelně bude i den kdy uvidím jednorožce. :D Na ten den se těším... mno, uherský rok uběhl jako voda a máme tu další část!
„Wene, kdepak mám nabíječku?" zazpívala jsem, aby mi můj dřevěný kamarád laskavě poradil. Když říkám dřevěný, tak tím myslím vážně dřevěný, v tomhle světě (chcete-li, tak v blázinci) totiž umí dveře mluvit. Ozvalo se zamručení a pak Wenovo brblání:
„Kdyby jsi tu neměla takový nepořádek, našla by jsi možná i podlahu."
„Co ty víš o úklidu? Jsi dveře. Bože, to zní tak strašně divně..." Ten konec jsem si spíš zamumlala pro sebe, aby to Wen neslyšel a dál pátrala po tom pitomém kabelu.
„Myslím, že už jsem ti vysvětloval, co jsem. Dveře, taková urážka. Kdysi jsem býval člověk, ale za mé hříchy mě zakleli do tohohle. Prý, že mám za trest sloužit lidem. A ty mi tu nadáváš do dveří." nenechal se odbýt Wen.
„Pardon, pane Co-že-to-vlastně-jste-za-druh." omluvila jsem se mu a zdůraznila sarkasmus. Hrábla jsem přitom za sedačku a po chvíli vytáhla dlouhý černý kabel. Bingo! Rychle jsem nabíječku zapojila do zásuvky a z druhé strany zapojila mobil.
„Bylo to vážně nutný? A právě včas, teď přišel Zachary," řekl Wen a zmizel z hlavních dveří, což znamenalo, že se otočil na Zacharyho a začal s ním klábosit. To jsem poznala podle tlumených hlasů, které přicházely z chodby. Usmála jsem se a vydala se na chodbu. Vzala jsem za kliku a otevřela dveře.
„Snažím se tu komunikovat, když dovolíš," stěžoval si Wen, protože jsem ho tím otočila pryč od Zacharyho. Ten se na mě usmál.
„Můžeme jít na večeři?" zeptal se pro jistotu. Kývla jsem hlavou a vylezla z pokoje. Wen automaticky zavřel. Se Zacharym jsme se vydali chodbou ke schodišti a tudy dolů o dvě patra níže. „Takže s Wenem jste se seznámili rychle," poznamenal hned, jak jsme vyrazili.
„Jo, skvěle se s ním povídá, když se zrovna nevzteká." Oba jsme se zasmáli. „Jak se tomu vlastně říká? Wen si stěžoval, když jsem ho nazvala dveřmi."
„Nikdo pro ně nikdy žádný název nevymyslel, protože plní funkci dveří. Ale ředitelka jim říká Duše. Vlastně je to velmi trefné, jsou to přeci duše..." Jen jsem kývla hlavou, naprosto jsem to pochopila.
"V jídelně tě seznámím s přáteli," řekl po chvilce ticha a s úsměvem se na mě otočil. Všimla jsem si, jak mu zasvítily oči, když mluvil o kamarádech. Muselo mu vážně záležet na studiu tady a přátelích, se kterými se dokázal seznámit bez otce, jak mi dneska řekl, když jsme se potkali.

Dorazili jsme k jídelně a Zachary otevřel těžce vypadající kovové dveře. Vešli jsme do obrovské jídelny se samoobsluhou v levém rohu a snad stovkou stolů a studentů. Tolik lidí pohromadě jsem ještě neviděla. Byl tam obrovský hluk. Zachary do mě šťouchl a naznačil mi, abych ho následovala. Ochotně jsem šla za ním a prodrali jsme se k samoobsluze. Vzala jsem si tác, na něj položila příbor, velmi pomalu se posouvala v řadě a přemýšlela, co si dám k večeři.
Když jsem se došoupala k salátům, dál jsem nad tím nepřemýšlela a vzala si salát s kuřecím masem. Na tácu mi přistála plechovka s Pepsi a já se vděčně podívala na Zacharyho, který si jednu bral také. Pak jsem ho následovala až na druhý konec jídelny. Cestou jsem se mohla strachy nakrájet do toho salátu, jak jsem se bála, že mi upadne plechovka nebo někoho plácnu tácem přes hlavu.
Dorazili jsme tam, kam jsme chtěli. U stolu pro pět lidí seděly dvě černovlásky (jedna byla bílá jako stěna) a blonďák. Sedla jsem si vedle Zacharyho na poslední volné místo a hlasitě pozdravila ostatní u stolu, aby mě přes hluk jídelny vůbec slyšeli. Jen mi zamávali, asi nemělo cenu odpovídat slovy, já taky pochybovala, že slyšeli oni mě. Pustila jsem se do salátu a čekala na vhodnou příležitost, kdy spustit konverzaci. Po chvíli mlčení se jídelna začala vyprazdňovat a my mohli začít mluvit.
„Ahoj! Vítej v Zaelotu, já jsem Dianne," představila se ne naumření vypadající černovláska a s úsměvem mi zase zamávala. Byla rychlejší než já, zrovna jsem chtěla taky začít.
„Alice," představila jsem se a usmála se na ní nejlíp, jak jsem dovedla.
„Já jsem Bren." promluvil blonďák. Kývla jsem na něj na znamení pozdravu.
„A já Azya," ozvala se druhá černovláska. Nad jejím jménem jsem se pozastavila.
„To je zvláštní jméno," poznamenala jsem a doufala, že ji to neurazí. Ale vypadala, že ji to ani trochu nevadí.
„U nás je to bežné. Než se zeptáš odkud jsem, tak nejsem člověk. Jsem anděl," oznámila mi to, jako by to byla naprosto běžná věc. Zvedla jsem obočí a čekala až mi to někdo vysvětlí. „Víš, co to je anděl, ne? Můj otec mě sem poslal na převýchovu. Křídla mám skrytá kouzlem, vzbuzují příliš velkou pozornost."
A nejsou sami... pomyslela jsem si, protože jsem si všimla zvláštní barvy jejích očí. Byly fialové. A vypadaly neskutečně úžasně.
„Aha, dobře... Zní to zajímavě. Páni... nikdy bych neřekla, že andělé existují. Neber to jako urážku!" vyhrkla jsem rychle a málem se bodla vidličkou. Azya se zasmála.
„To neřeš." řekla jen.
„Já dokážu kouzlit," prozradila mi Dianne a předvedla svoji dřevěnou hůlku. Úplně jako Harry Potter. „Jestli mě s tím blbečkem Pottříkem jednou srovnáš, udělám ti z nosu rypák." zasmála se. Souhlasila jsem s tím, taky Harryho zrovna nemusím.
„Já jsem takový šprtík. Učím se tu přírodní vědy," řekl Bren a poplácal se po rameni za svoji chytrost.
„Co umíš ty?" zeptala se mě Dianne. Chvíli jsem váhala, jestli jim to mám říct. Ještě jsem totiž neslyšela o nikom jiném, kdo by taky ovládal část přírody.
„No tak, co může být horší než čarodějnice a šprti?" rýpla si do nich Azya a ostatní po ní hodili vražedný pohled.
„Anděl," sykl na ní Bren a napil se ze své plechovky Coca-Coly.
„Já... dokážu ovládat vodu." Hned, jak jsem to dořekla, Azya, Dianne a Bren ztichli a jen na mě civěli. Co se stalo?

Tak tahle část byla taková seznamovací mezi postavami, ale snad se vám i tak zalíbila. :) Bye, snad ne zas za uherský rok...