Zaelot: dva živly

2. Nový život

No vy mi to neuvěříte, ale já fakt napsala další část! :D Omlouvám se za případné překlepy, když píšu rychle, ani si toho nevšimnu, takže se předem hluboce omlouvám. :D :) Děkuju vám za votes, reads a komentáře. Jsem moc ráda, že se to líbí :)

„Kde to místo je? Vyrazíme hned?" ptala jsem se, plně připravena vyjít.

„Zabrzdi. To není tak snadný," usmál se na mě Thomas.

„To je to tak daleko?" Když se zasmál, přestala jsem chápat o co jde.

„Vlastně ano," vypadlo z něj nakonec. No tak čemu se smál? Nechápavě jsem se na něj podívala. Rukou mi naznačil, ať ho následuju a zamířil mezi stromy. Nebyla jsem si jistá, jestli za ním mám jít, přeci jen jsem ho potkala tak před pěti minutami...

Je to elf. A ty ovládáš vodu. Prostě jdi... Popohnala jsem sama sebe a vydala se za Thomasem. Prošli jsme mezi stromy, hlouběji do lesa. Po chvíli se Thomas zastavil a klekl si na zem. Zděsila jsem se toho co sakra dělá.

„Nejsi náhodou jenom úchyl?" zeptala jsem se hodně blbě. Thomas se plácl do čela.

„Ne, to opravdu nejsem," odpověděl se smíchem a dál se věnoval něčemu na zemi. Vzal několik kamínků a začal je skládat do nějakého tvaru. Přes jeho rameno jsem se dívala, co dělá. Když na zem položil asi šestý kamínek, poznala jsem, že skládá spirálu. Za chvíli ji měl hotovou.

„To je nějaký vtip?" zamračila jsem se. Neodpověděl mi. Místo toho nad spirálu s rozevřenou dlaní natáhl ruku. Přisahám vám, že kamínky se najednou začali třást a spirála se roztočila. Jak se to sakra...? Od kdy se tohleto...? Ne, radši mlčím. Spirála se začala točit rychleji. V jejím středu se objevilo světýlko, které se začalo zvětšovat. Blik, a místo světýlka tu byla nějaká velká podivná světle fialová elipsa.

„Pojď za mnou. A až tam vejdeš, nezastavuj se. Prostě jdi dál," řekl Thomas a vešel do elipsy. Cože?

Já už se ničemu nedivím... pomyslela jsem si a napodobila Thomase. Všude bylo bílo. Poslechla jsem Thomase a i přes nutkání se zastavit jsem pokračovala dál. Po třech krocích mě ozářilo světlo a já se objevila... před obrovským hradem. Byla jsem z toho úplně mimo. Hrad měl tři vysoké věže a dovnitř vedly obrovské dřevěné dveře. K těm vedlo několik schodů.

„Jdeme? Jo, co tohle vlastně je?" ptala jsem se nedočkavě. Už jsem chtěla vidět, jak hrad vypadá uvnitř.

„Tohle je univerzita," odpověděl a po schodech mě dovedl ke dveřím. „Připravena na nový život?"

„Nežvaň už a otevři ty dveře," odpálila jsem ho se smíchem. Thomas se jen usmál, zavrtěl hlavou a opřel se do dveří. Ty se se skřípotem otevřely. Přede mnou se objevila veliká fontána a hrozně moc lidí přibližně v mém věku. Po stranách, kus od fontány, vedly schody k dalším obrovským dvěřím. Okolo zdí, které dělily hrad od okolního světa, rostly vysoké keře. Otevřela jsem nad tou krásou pusu. Ale nikdo si nás absolutně nevšímal.

„No konečně!" ozval se vedle mě neznámý hlas. Leknutím jsem uskočila kousek vedle. Zamračeně jsem se podívala na toho vetřelce. Byl to kluk (vypadal tak na sedmnáct) s tmavýma očima a černými rozcuchanými vlasy. Měl je vyčesané nahoru, ale podle toho rozcuchu jsem usoudila, že s nimi věčně není spokojený a pak se na nějakou úpravu vykašle. Na nose mu seděly hranaté brýle. Prohrábl si vlasy a usmál se na mě.

„Drž tlamu, Zachary," pokusil se ho umlčet Thomas se smíchem. Zachary se na něj jen podíval a pak se zase věnoval mně.

„Ahoj, jsem Zachary, Zachary Stephens. Ale to už asi víš... Mám tě tady provést," představil se.