Zaelot: dva živly

18. Rada

Vyslechla jsem si celý Walkerovo příběh. A můžu říct, že celý jeho dosavadní život byl hrozný. Jak jsem si kdysi mohla myslet, že můj život byl katastrofa? Cítila jsem se hrozně kvůli tomu, co se stalo jeho rodině a kvůli životu, který měl jako podle rozvrhu. Hned, jak skončil s vyprávěním, pevně jsem ho objala. Pevně mě k sobě přitiskl a já poznala, že už ho dlouho nikdo neobjal. Najednou se uchechtl.
„Nežárli, Stephensi." Odtáhla jsem se od něj a nechápavě se podívala na Zacharyho. Seděl na zemi, hlavu měl opřenou o koleno a jen si uraženě odfrkl. „Chceš snad taky obejmout?" dodal Walker, pustil mě a skočil po Zacharym. Se smíchem ho chytil kolem krku a oba se skáceli na studenou kamennou zem.
Náš elfí společník ohledně toho nevypadal zrovna nadšeně. Jen tak tam ležel a zíral do stropu, zatímco se po něm válel Walker.
„Slez ze mě, stupidito." vypadlo z něj nakonec.
„Copak, ušáku?" zakřenil se na něj Walker a zatahal Zacharyho za jeho pravé elfí ucho. „Snad ti trpaslíci z mozku nevymyli všechen smysl pro humor?" Zachary zamyšleně našpulil pusu. Já tam jen tak seděla a pozorovala je při jejich podivných rituálech přátelství, či co to mělo být.
„Snažím se vymyslet, jak nás odtud dostanu pryč. Tedy, snažil jsem se, dokud se tvůj ksicht nepřiblížil moc blízko k mému úžasnému obličeji. Opusť můj osobní prostor." řekl a pokusil se Walkera odstrčit. Ten se ale s heknutím zvedl dobrovolně, nedbaje na špinavé kalhoty.
„Tse," ušklíbl se. „dobrá tedy, necito. A prosím, aby jsi si své neatraktivní poznámky o mé fasádě-" ukázal na svůj obličej. „nechal pro svůj super mozek. A na co jsi zatím přišel?"
„Jsi otravný. Co koukáš, to je zatím všechno. " Musela jsem se pousmát. Ti dva dohromady značili přírodní katastrofu. Zamyslela jsem ale nad tím, jak se dostaneme ven. Chvíli jsem zkoumala všechny možnosti a nakonec mě napadla jedna jediná věc.
„Kazador, nebo jak se jmenuje, říkal, že o nás bude rozhodovat Rada, ne? Nemůžeme něco udělat tam?" vyslovila jsem svůj nápad.
„Taky mě to napadlo." prozradil Zachary. „Ale co tam zmůžeme? Předpokládám, že nám nenechají volné ruce a nevím jak vy, ale obratnost mých nohou se rovná slepici na drogách." S Walkerem jsme se na sebe s úsměvem podívali.
„Náhodou, k té zdi ve městě jsi běžel celkem rychle. A to nemluvíme o tvé schopnosti horolezectví. " řekl Walker právě to, co jsme si pět vteřin předtím oba mysleli. Zachary se na nás naprosto nechápavě podíval, hlavně taky protože jsme se na sebe s Walkerem křenili jako idioti.
„Kdy jsme, prosím tě, lezli po horách a proč o tom ví Alice dřív než já?" Ve stejnou chvíli, kdy Walker vyprskl smíchy se otevřela malá dvířka v dolní části hlavních dveří a někdo jimi prostrčil plechový tác s pár suchými chleby a džbánek s vodou. Tedy, my jsme doufali, že to byla voda. Chvíli jsme na jídlo jen tak zírali. Asi jsme ani nedoufali v to, že by si na nás vzpomněli s něčím tak nepotřebným jako je pitný režim nebo potrava.
„No, dámy, připravte se na hladovku." prohlásil Walker a jako první odvážlivec se přiblížil ke chlebu.

Po těch třech dnech, které jsme strávili v cele, už nikdo nechtěl dobrovolně obejmout. Byli jsme taky šťastní, když pro nás konečně přišli strážní s pouty, aby nás odvedli před radu. Náš plán na útěk byl celkem promyšlený. Doufali jsme, že to nejhorší se nestane a vše proběhne v pohodě.
Tentokrát jsme mohli jít po svých. Vyvedli nás z věznice na obrovskou louku a zase zpátky k velkému trůnu, u kterého už jsme jednou byli. Kazador už na něm seděl a po pravém boku měl další čtyři trpaslíky, kteří se tvářili až moc vážně. Postavili nás před trůn a za námi se z davu zvědavců ozval šum.
„Byli jste předvoláni před radu z důvodu narušení naší mírové hranice, která odjakživa dělila vaše životy od našich. Začněme ihned." začal Kazador a zbytek přenechal na radě.
„Nejprve proběhne výslech. Jako prvního si vyslechneme elfa. Přistup." pokynul Zacharymu trpaslík s baretem na hlavě. Že by jsme se dočkali i spravedlnosti? Na to jsme ale nebyli domluvení. Doufala jsem, že Zachary přijde s něčím rozumným a já se toho budu moci chytit.
Zachary trpaslíka poslechl a udělal dva krátké kroky vpřed. „Dobrá. Prvně nám řekni, co jste dělali u naší mírové hranice?" Elf neváhal a hned odpověděl:
„Do Elfího království žádná jiná cesta nevede."
„To je pravda, elfe. Co jste chtěli dělat tam?"
„To už není záležitost Rady. Co ještě chcete vědět?" odbyl je Zachary.
„Otázky tady pokládám já, děkuji. Proč jste naši hranici narušili?" pokračoval trpaslík.
„Nevšimli jsme si jí." řekl nezaujatě Zachary, čímž dal najevo, že už jim stejně víc neřekne. Trpaslík si toho všiml taky. Usmál se.
„Ještě se k tobě vrátíme, elfe. Teď si vyslechneme toho uprostřed. Přistup, člověče." Tím myslel Walkera a díky bohům pro nás, nevěděl o Walkerovi pravdu. Stála jsem po jeho levici a jen doufala, že se nenechá vytočit. Zachary se vrátil na své místo, zatímco Walker se ani nehnul.
„Dobře..." usmál se zlomyslně trpaslík. „Teď nám pověz ty, co jsi dělal u hranice."
„Nechtěně jsem na ní šlápnul. Ani jsem nevěděl, že tam nějaká je."
„Samozřejmě, že ne. My tady máme něco, co by tě mohlo zajímat." Dveře od věznice se otevřely a jeden trpaslík k nám v poutech přivedl černovlasého mladíka. Podívala jsem se na Walkera, ale ten vypadal, že nevnímá okolní svět. Vyděšeně se díval na nově příchozího.
„Desmonde! Hledal jsem tě všude!" vykřikl najednou mladík, když se unavenýma očima podíval na Walkera. Mě to pořad nějak nedocházelo. Pohledem jsem přeletěla na Zacharyho. Ten měl očividně jasno, kousal se do rtu a zamyšleně se díval na mladíka. Walker se najednou vzpamatoval.
„Co ten tu dělá? Proč je tady?"
„Tvůj přítel má stejný problém s nevědomostí jako ty. Ale konečně jste se našli, jak dojemné..." poznamenal ironicky trpaslík.
„Desmonde, vrať se zpátky, prosím!" vykřikl opět chlapec. „Přemluvím otce, aby tě zase nechal s námi žít!" Sklonila jsem hlavu. Konečně mi to všechno došlo a cítila jsem se pro Walkera ještě hůř.
„Já už nejsem žádný Desmond! To je jméno z mého starého života, do kterého už se vrátit nechci!" utnul Nigela rázně. Ten se na něj vyděšeně díval a nevěřil svým uším.
„Dojemnější a dojemnější..." skončil to překřikování trpaslík s baretem. „A teď ty, lidská dívko. Co nám povíš ty?" Byla jsem neuvěřitelně nervózní a hlas se mi chvěl, když jsem promluvila.
„No... víte... Museli jsme se nějak dostat k elfům a jinudy to nejde. O té hranici jsme opravdu nevěděli."
„Desmonde, vrať se se mnou zpátky!" vykřikl zase Nigel. Nenechal se jen tak odradit. Walker vedle mě zavrčel a nespouštěl oči z Nigela.
„Walkere, uklidni se. Jestli to neuděláš, všechny nás tím zabiješ." zašeptala jsem tak, aby to slyšel jen on.
„Co si to tam šeptáte?! Pokud v tom budete pokračovat, bude to považováno za podvod a můžete být odsouzení hned!" houkl na nás trpaslík s baretem. Walker se na něj podíval, oči vztekle vykulené. Z hrdla se mu vydalo další zavrčení.
„Walkere, ne..." vyrovala jsem ho zase tiše. Pak na trpaslíka štěkl. Ten se zděšeně podíval na svoje kolegy. Drcla jsem do Walkera ramenem, abych ho přinutila se na mě podívat a bylo mi jedno, co si budou myslet troaslíci. Walker zavrávoral a pak na mě opravdu otočil hlavu. Všimla jsem si prodloužených špičatých zubů. Tušila jsem, co by se stalo, kdyby se naštval ještě víc a tak jsem na něj promluvila.
„Walkere, to jsem já. Uklidni se, jinak nás zabijou. Nebo to nebudou trpaslíci, ale ty, kdo nás zabije." Podívala jsem se mu do očí a všimla si, jak se ty jeho začaly měnit. Už se na mě nedíval nenávistně, ale byl úplně klidný. A trochu vyděšený. I zuby se mu vrátili do normální podoby.
„Je to jasné! Bratříčkují se s vlkodlaky! Chtěli nás všechny zabít s pomocí těch dvou vlkodlaků! Za to je trest smrti!" křikl Kazador že svého trůnu a dav trpaslíků za námi mu odpověděl nadšeným voláním. Někdo mě postrčil k věznici a zase nás vedli do špinavé cely.

„Co sis sakra myslel?" zavrčel na Nigela Desmond. Držel ho za košili u studené zdi a vypadal, že ho za chvíli tou zdí promáčkne. Trpaslíci Nigela totiž dali do naší cely. Ne moc šťastné pro něj.
„Chtěl jsem tě najít a přivést zpátky! Nikdy mě ale nenapadlo, že tě najdu s elfem." podíval se na Zacharyho. Ten ho úplně ignoroval a zase zamyšleně koukal do země.
„My už se nemůžeme vrátit!" křikl na něj Walker. „Ani ty ne! Tvůj fotr už určitě ví, že jsi zdrhnul. To z tebe ale už dělá taky vyvržence, úplně stejně jako ze mě. Teď jsme oba dva na útěku, ale nás nikdo hledat nebude." skončil Walker a pustil Nigelovo košili. Sedl si vedle něj na zem a opřel si hlavu o zeď.
„Tak v tom případě... Můžu jít s vámi?"

Další část je hotová. :) Kdo tam nečekal Nigela? :D Haha :D
Hrozně moc děkuju za reads , ani jsem nevěřila, že bych někdy dosáhla 700 reads. Děkuju i za votes a komentáře. :) Uvidíme se u další části, byee.