Příběhy Oriensu - Jedinečný

12. Kapitola - Ostrov z hlubin

Pro kontrolu jsem šel hledat rybáře, který nám slíbil odvoz. Problém byl v jedné věci, odvoz pan rybář bral jako půjčení lodě. On nikam nepopluje s námi. Dokonce chtěl utéct a nechat nám jen vzkaz.
"Ale když se všichni těch nestvůr tak bojíte, proč tady lovíte?"
"Ať tam žije cokoli, tak blízko si to nedovolí, jezero je obrovské i tak."
"Nicco! Všude jsme tě hledali." zařvala Lenny a objala mě.
"Jak dlouho?"
"Asi dvě hodiny. Pak nás napadlo jít za rybářem."
"Lidi poslouchejte, dostanete mou malou plachetnici, ale já s vámi nepopluju."
"Proč?" zeptal se Keya.
"Takto přijdu o loď, nechci přijít i o krk. V tom jezeře žije něco, co nechcete potkat."
"Zase tak hrozné to být nemůže, ne?"
"Je to příšerné, doporučuji vám nejmladší nechat na břehu."

Dohodli jsme to tak, že Einy, Trinnis, Lenny, Arelin a Etanor zůstanou na břehu. Gered se taky moc neměl do plutí s námi a Irten to dostal zakázané od Etanor, ikdyž s námi chtěl jít. Na loď nastoupilo pouze pět lidí. Já, Keya, Dirio, Wren a Kaito.
Vyrazili jsme a už jsme skoro byli za čárou, kde se ta stvůra neodváží, když jsme si všimli jejího hrbu, který vyplaval na povrch.
"Ježíši. Tohle není dobrý."
"Podle mě to nemůže být tak hrozné, plujeme dál." chvástal se svou odvážnosti Kaito.
Koukl jsem se za záda a viděl, jak Etanor objala Lenny a Trinnis tak, aby neviděli, kdyby se cokoli stalo. Pak zašli do hospody, ve které jsme na chvíli byli ubytování.

Vypluli jsme dál za hranici a Kaito vypadal úplně v klidu. Stalo se to tak rychle.
"Vidíte nic..."
V tu chvíli se jakoby zpomalil čas a já jen viděl nestvůru, nepodobající se ničemu, co bych znal, jak chytla obříma zubama Kaita za hlavu a strhla ho do vody.
"Neeee!" zařval jsem, ale pak mě za pusu chytil Keya a stáhl mě do podpalubí.
"Ticho!"
"Ale Kai..."
"Já vím, ale plujeme dál, musíme se dostat do středu."
"Loď popluje sama, nevycházejte na horní palubu, bůhví co to je." pravil Wren.

Kaita to stoprocentně zabilo, celou dobu se chvástal a teď je kvůli nám mrtvý. Viděl jsem jak ho to zakouslo, jak mu to pomalu trhalo krk, ale přesto ho to stáhlo. Jen jeho krev zůstala na palubě. Lodě si to ale vůbec nevšimlo, ačkoli plula kolem toho do středu jezera.
"Jsme tam, za asi deset sekund nás čeká spád z těch vodopádů. Dirio, víš co dělat?"
"Ano."
A teď rychle. Všichni vylezli na palubu a jakmile jsme viděli jámu, všichni do ní skočili. Neuvedomil jsem si to v tu chvíli, ale dole byl opravdu ostrov. Zvláštně umístěny, ale byl tam. Padali jsme dál a těsně nad zemí nás Dirio spustil pomalu na zem vládnutím vzduchu. Nevím jak a nehodlám se ptát.
"Dirio si právě zaplatil za vyléčení." zavtipkoval Wren, ale mně do smíchu nebylo.
"Co bude s Kaitem?" zeptal se mě Keya a já jen mlčky kývnul na nesouhlas.
"Chápu, že ti není do řeči." podržel mě Dirio.
"Já to nehodlám shazovat na tebe, že si tu chtěl, není to tvoje chyba."
"Je, a jsem si toho vědom, ale to neznamená, že se vzdám práva na odpuštění."
"Tobě nemám nic za zlé, musíme se s tím naučit žít." řekl jsem mu.
"Není to poprvé, ani naposledy co jsme se museli s někým rozloučit."

Po tom, co jsme se trošku otrkali z toho, že jsme viděli Kaitovu smrt jsme začali s hledáním. Všude kolem nás byly vodopády a pramen jsme neviděli. Nevěděli jsme kam jít, dokud Wren nenašel jeskyni.
"Tady to asi vede dál!" zakřičel na nás.
Prošli jsme jeskyní a objevili se v podzemí kde byla studánka svítivě modré vody.
"Připraven?" zeptal jsem se potichu Diria.
Kývl na nesouhlas a začaly mu skleněnit oči.
"Nejsem připraven, tak dlouho jsem po tom toužil a říkal si, že je to jen sen, že se mi to nikdy nesplní."
"Do toho, abych věděl, že jsme tu nešli zbytečně, udělej to pro Kaita."
Dirio se svlékl a vlezl si do Jezírka. Teprve když se ponořil úplně celý, viděli jsme, jako by se mu loupala tmavá kůže z pod které se ukazovala jeho práva a nezvykle bledá kůže.

"Já nevím co na to říct, pořád koukám na tu změnu a cítím se jako znovuzrozený."
"Buď rád. Tohle se nepoštěstí každému temnému elfovi."