Příběhy Oriensu - Jedinečný

8. Kapitola - Bloudění

Nicco, Irten, Dirio, Hanzel a Trinnis jsou pryč. Netuším kde jsou, ale díky Etanor jsem se dozvěděl, že se přemístili. Nejen oni, ale i naše polovina. Pár minut po přesunu jsme se dostali do potyčky s pár bandity, ale dostali jsme se z nebezpečí, a díky nim se dozvěděli, že jsme na severu Hanali a naše druhá polovina v Jakartu. Teď jsme sice přespávali v krčmě v Kazce, malé elfí vesnici, ale zítra se vydáme k Mengalovému známému z dětství. Jenom nevíme kudy přesně.

"Keyo?"
"Ano?" zeptal jsem se na zpět Etanor.
"Malá chce ke mně, můžu?"
"Určitě." souhlasil jsem a dál začal usínat. Nenechali mě, protože hned potom vešla Lenny.
"Co potřebuješ?"
"Nicca."
"Sedni si."
Lenny udělala jak jsem žádal a posadila se vedle mě.
"Ty k němu něco cítíš, že?"
Přikývla.
"Jak dlouhou dobu?"
"Od doby, co jsme se poprvé viděli."
"To není dlouho."
"Myslím... Ah, v dětství jsme byli kamarádi. Jsem taky z Bormitky."
"Jo vlastně, Nicco se zmínil."
"Nepřestala jsem na něj myslet od doby, co jsme se navzájem odcizili." řekla smutně.
"Ale já ti nemůžu pomoct. V tomhle si musíš pomoct sama."
"Ale po tom, co jsme oba byli nuceni opustit Bormitku a žít odděleně, neumím s ním mluvit, a když se chci jen zmínit o tom, že pro mě není jen přítelem, tak ztuhnu. Mám dokonce pocit, že neví co je to láska."
"Zrovna u Nicca bych věřil, že to doopravdy neví. Celou dobu cestoval a když se konečně usadil, zase mu něco podkoplo nohy. Neměl a zároveň ani nemá na takové věci možnost a čas myslet. Nemůže si dovolit žádná špatná rozhodnutí. Chce všechny ochránit a sám ví že na to nemá. Nemůže si dovolit myslet jen na jednu osobu. Ale vím, že ty a já jsme ti, kterým nejvíce věří." řekl jsem a zase si lehnul.
Lenny beze slova odešla.
"Dobrou." ozvalo se v tichu.

Ráno moudřejší večera. Šli jsme se dolů najíst za nějaké peníze Wrena, když v tom na mě mávl mladý kluk co zrovna pomáhal v hospodě. Došel jsem za ním a on se jen uchechtl.
"Co se děje."
"Smím se podívat na to tvé znamení na šatech v podpaží?" zeptal se.
"Proč?"
"Jen tak."
Ukázal jsem mu to znamení a on se zapřemýšlel.
"Víš, že to znamení visí všude po městě?"
"Ano."
"Mohl bych vás udat."
"A já bych si ho mohl sundat." řekl jsem s úsměvem.
"Mám zde něco, co by se vám mohlo líbit."
Ohnul se pod bar a vytáhl pergamen srolovaný do trubičky.
"Přesně to znamení se nachází na mapě Hanali, zde, v zátoce krabů."
"Nevíš co se tam nachází?"
"Netuším, ale jestli vám tu mapu mám dát, chci jit s vámi."
Byl mladý, bylo mu asi osmnáct let, takže by nás nezdržoval.
"Máš zkušenosti se soubojem?" zeptal jsem se a on sklonil hlavu.
"Ne, ale hádám že vy ano, mohl by jste mne učit. Chci odtud zároveň vypadnout, můj otec mě sice zaměstnává na místě, kde slýchám různé zajímavé historky a dobrodružství, ale nechci to jen poslouchat, chci je zažít." dodal.
"Jak jsi poznal, že cestujeme a u toho zažíváme dobrodružství?"
"Nikdy jsem vás ve městě neviděl." odvětil.
"Nevím, jestli bude čas tě učit, ale myslím si, že někdo by mohl. Jak se jmenuješ chlapče?"
"Gered."
"Vítej mezi vyvrhely."
Tohle byla taková moje zkouška, jestli bude souhlasit i přes to, mezi kým momentálně je. Mezi nejhledanějšími bytostmi na celém Oriensu.
Koukl na mě a pak pravil:
"No, asi potřebujete lepší název vaší družiny."

Dovedl jsem ho ke zbytku a seznámil je, on nám ukázal mapu a my začali spekulovat, jak dojdeme k zátoce. Podle všeho jsme se shodli, že přesně to je místo, kde se nachází nebo nacházel učitel Mengala. Jako by nám vše hrálo do karet.

Zpět do pohledu Nicca

Z města nas nechtěli pustit. Mohla za to barva kůže Diria. Po tom co ho konečně prohlédli a zjistili, že je vše v pořádku, konečně nás pustili ven, ale jeden ze strážných se usmíval, jako by si užíval šikanu elfů. Koukal při tom úsměvu na mě. Měl jsem sto chutí jít za ním, ale nakonec mě Trinnis zastavila.
"Nemá cenu vyvolávat konflikt. Zřejmě se jen nudí a pokud by jsi zaútočil, zbytečně by jsi přivolal na sebe pozornost."
Dimines se jen podívala na stráže a usmála se.
"Jsou to jen dva strážní. Tak jako tak by je zvládl."
"Dimines, ticho! Nicco je hledaný po celém Oriensu a ty chceš, aby zde na sebe přivolal pozornost?"
"Aspoň by oživil meč, který jsem mu dala." odvětila.
"Počkej, jak bych ho oživil?"
"No, tento meč, kterému se říká dvojčepel, patřila Kazalinovi. Asi hádám že víš kdo to byl."
"Spirit přede mnou."
"Není živý, je to jen kus kovu."
"Jakto?"
"To já nevím, to ví jen Karko a Avaron."
"Kdo je Karko?" zeptal jsem se zaraženě"
"Byl to učedník Kazalina. Nyní stárne a žije tady kousek od Jakartu." odpověděla.
"Počkej cože? Zaveď nás k němu."
"Tak jo, pojďme." zavelela Dimines.
Dost možná to mohl být učitel Mengala. Musel jsem ho vidět.