Nejdivnější noci Alinina života ✓

Nečekaná návštěva

Měly to být nejosamělejší a nejnudnější narozeniny jejího života. Dvaadvacetiny plánovala oslavit brzo ráno s východem slunce, neodfláknutou snídaní a za poslechu příslušné skladby od Taylor Swift. Kafe, jedinou aktuálně užívanou návykovou látku, by si koupila cestou na dvanáctku na recepci tříhvězdičkového hotelu.

Ještě že nemám noční.

Spát šla asi v deset večer. Chvilku koukala na fotky, které na zdi držely silou vůle v kombinaci se zbytky lepidla uprostřed zadní strany. Světýlka, která snímky obklopovala, nechala vypnuté. Vypadalo by to sice esteticky, ale prázdnotu z jejího srdce nemá šanci vyhnat pár fancy led žároviček a houpající se baterie v krytu, protože v pokoji nebylo místo na poličky.

Ze spánku ji vyrušil ostrý, nepříjemný zvuk. Skoro jako zvonek sousedky. Ale na ten to bylo moc hlasité. Když se ten otravný pískot rozlehl bytem podruhé, pochopila, že zvoní na Byt číslo 666. Její byt. Jen pro pořádek, název vymyslela její spolubydlící a za slib neodstranění ochotně vynášela všechny odpadky. Alině to přišlo jako férový obchod.

Pomalu vstala, potmě došla až do předsíně a podívala se kukátkem ven. Na chodbě ale panovala naprostá tma. Vzápětí neznámý (či neznámá) zazvonil znovu. Kdyby stál za dveřma, určitě by zaklepal.

Zvedla sluchátko – stále bez rozsvěcení. „Haló?" zeptala se, než si stačila v hlavě projít všechny možnosti, kdo by sem tak mohl zrovna v tuhle noc vážit cestu.

„Ahoj, Alino." Hlas, který uslyšela na druhém konci, jí málem způsobil srdeční zástavu. Co tady dělá? Jak se sem dostal?

Vítek si nějakou záhadou zapamatoval její stížnost na příšerné narozeniny, kterou posledně vyslovila, aniž by tušila, že jí někdo bude věnovat pozornost, i vágní popis polohy jejího bytu. A pak vážně přišel. Roztřeseně se nadechla. Ten popis sice až tak vágní nebyl – bydlela naproti jedinému hypermarketu Lidl v České republice –, ale stejně...

„Chápu, že jdu asi nevhod a že mě nejspíš vyhodíš a tak, ale říkal jsem si, že ti trochu zlepším narozeniny. Dvě dvojky po sobě má člověk jenom jednou a krom toho zítra nemusím nic moc dělat," pokračoval, čímž jí nedal možnost zoufale přemýšlet, co si za těch patnáct vteřin, které trvá cesta nahoru, obleče místo vytahaného pyžama.

„Vůbec mě nerušíš." Doufala, že nezní rozespale. „Klidně přijď. Druhé patro, nechám otevřený dveře." Málem mu zapomněla pustit bzučák, jak se vrhla ke skříni.

Zatímco si přetahovala tričko přes hlavu, prosila nebesa, bohy a další podobné bytosti, aby si svou návštěvu nerozmyslel, když zjistí, že ve druhém ani třetím patře na něj nikdo nečeká. Potřebovala víc času, o hodně víc. Honem si nanesla řasenku a trochu pudru, navlíkla si ponožky (sice bez díry, ale každou jinou) a pár vteřin zírala do zrcadla na svůj drdol. Dělala ho před spaním, takže byl samozřejmě perfektní, ne jako když se s ním chystala vyjít do ulic velkoměsta. Oddechla si.

Ze zírání do vlastních zelených očí se zorničkami rozšířenými strachem nebo zamilovaností (Ale tobě se jenom líbí, připomněla si.) ji vytrhly pomalé kroky na schodech. Na vteřinu zadoufala, že si to Vítek rozmyslí a odejde. Pak ale převzala otěže její sebevědomější část: Vrhla se ke dveřím a prudce je rozrazila. Nad tímhle podlažím už byla jen půda, na kterou se dalo vcelku bez problémů vylézt žebříkem opřeným naproti schodům. A Alina nechtěla riskovat, že si Vítek zlomí nohu, zatímco poleze vzhůru po nezajištěném žebříku. I tohle už tu docela nedávno bylo.

„Čau," prohrábl si vlasy. „Můžu dál?"

„J-jasný. Hele, mám tu docela pořádek, pokud teda nepůjdeš k mé... spolubydlící, tam někdy včera vybuchla atomovka." Věděla, že když se rozmluví, přestane koktat a zapomínat slova. A na rozmluvení se hodil alkohol. Bohužel tu Alina vlivem jedné traumatické události z doby, kdy byla sotva v pubertě, měla leda ananasovo-kokosový džus imitující piña coladu.