Nejdivnější noci Alinina života ✓

Svěřovací horký brambor

Alina se v pondělí vydala do práce, jako by se nechumelilo. Bylo jí dobře, žádná otrava kouřem, až se kvůli tomu cítila provinile. Neopouštěl ji však zvláštní pocit, ani po příchodu na směnu, kde se jí starostlivě vyptávali, jestli už je v pohodě.

Tohle čekala, takže dokázala bez problémů reagovat. A přemýšlela, jestli by neměla trochu hrát nevolnost, aby ji nepodezírali, že si to vymyslela. Jenže zase nechtěla, aby jí ostatní pomáhali, nesnášela to, hlavně když to nebyla pravda.

„Proč jsi vlastně nenapsala ze svýho mobilu?" zeptala se jí kolegyně, když zrovna neměly co dělat.

„No, byl vybitej, a jak mi bylo špatně, tak jsem nemohla najít nabíječku. Půjčila jsem si ho od spolubydly."

„Ale proč jsme ti neměly odepisovat? Promiň, ale řešily jsme to na směně docela dost, takže jsme fakt jenom zvědavý... Ne že bychom tě teda podezírali, že jsi šla třeba do kina."

Alina nasadila provinilý úsměv. „Spolubydla nebyla doma, šla zrovna na offline výlet, a nemá mobil zamčenej, takže jsem se jí nemohla zeptat, že jo. A nevím, jak by reagovala, nepotřebuju ji naštvat."

„Tohle by mě teda nenapadlo," kolegyně se rozesmála a Alina s ní. Při té příležitosti si nenápadně oddechla.

Zbytek směny proběhl v relativním pořádku a Alina si potajmu sepisovala seznam věcí, které si vezme do Nizozemí. Taky si přehodila směny a tvrdila něco o škole. Kolegyně, která výšku vzdala v půlce druháku, si to s ní ochotně všechno vyměnila. Evidentně už zapomněla, kdy bývají zápočtové týdny a zkouškové.

Odpoledne druhého dne už stála na nádraží a vyhlížela noční autobus, který by ji zavezl za Josefou. Těšila se rozhodně víc, než kdy čekala na Vítka, až se vyškrábe do jejího patra. Ale vzhledem k událostem poslední doby to nemohla hodnotit dostatečně objektivně. Navíc kapitola s Vítkem patrně ještě nebyla úplně uzavřená, jelikož jí začal celkem vypisovat. Jeho zoufalé pokusy ignorovala v naději, že si svou zoufalost uvědomí, a nechá toho.

Vítek: Ahoj Alino, promiň, asi jsem to včera trochu přehnal

Vítek: Asi určitě

Vítek: Fakt se omlouvám!

Vítek: Chápu, že se mnou po tomhle všem nejspíš nebudeš chtít už nikdy mluvit, ale jako omluvu ti můžu koupit zákusek nebo tak něco

Vítek: Promiň!

Vítek: Choval jsem se vážně jako idiot

Vítek: Ale má to nějaký důvod

Ten ji však nezajímal. To, že je někdo idiot, jako vysvětlení nestačí.

Vítek: Chápu, že tě to nezajímá. Už ti nebudu psát. OK

Alina vyprskla smíchy. Ale pak už přijel vlak, ve kterém plánovala především spát. Měla lůžkové kupé sama pro sebe, protože v týhle časy prostě nikdo necestuje. To je taky důvod, proč byly ty lístky vlastně docela levné, ani si nemusela posílat peníze ze spořáku.

Cestu přeskočíme, protože se v ní neudálo nic zajímavého. Podíváme se až na příchod Aliny k Josefě. Čeká tam na ni zajímavé zjištění, které už vy samozřejmě víte, nebo přinejmenším tušíte.

Holky se pozdravily, Josefa uvařila kafe a vytáhla ze skříně sušenky Speculaas, na který si kdokoli vytvoří závislost rychleji, než si to stačí uvědomit.

„Víš, Alino," začala Josefa. Tahle slova znamenala konec bezvýznamného tlachání, konec small talků o hezkém bydlení a únavné cestě. Děvčata spolu vlastně vážně skoro nikdy nemluvila (pokud nepočítáme domluvy o číslu bytu na zvonku), o to nervóznější teď obě byla, ač se to Josefě na druhý pohled dařilo skrývat lépe.