Nejdivnější noci Alinina života ✓

Dvoufázové ověření

Ještě než otevřela oči, bylo jí jasné, že udělala chybu. Strašlivou chybu, kterou nebude moct jen tak vygumovat jako špatné s/z ve slově „zplodiny". Ne, bude muset roztrhat celý sešit, rituálně ho spálit a popel spláchnout.

Radši zůstala potichu a předstírala, že spí. Sice tušila, že je v pokoji sama a že doktoři mají nějakou diagnostiku, kterou by dokázali zjistit, jestli je vzhůru, ale doufala, že na tom není tak špatně, aby se s něčím takovým obtěžovali. Krom toho měla vzadu v hlavě neodbytný pocit, že by pro ni toho přístroje byla škoda.

Místo toho se začala věnovat svému tělu. Opatrně zkusila pohnout pravou rukou. Jen o kousek. Šlo to! Trochu si oddechla. Fungovala jí i levá a cítila také obě nohy. Sice ji dost štípalo stehno, ale aspoň díky té bolesti věděla, že jí třeba neshořelo. V paži odhadovala podle tupého bodavého... něčeho jehlu s infuzí, výživou nebo něčím podobným.

Zkusila se opatrně nadechnout víc zhluboka, ale skoro se rozkašlala. Jako by jí někdo zauzloval spodní část plic, takže nemohla využít celou jejich kapacitu. Krom toho měla úplně vysušené patro. A začínalo ji něco škrábat v krku.

Přemýšlela, jestli se zvládne otočit, aby se podívala, zda u postele nemá skleničku s vodou. Ale víc by určitě uvítala cokoli s brčkem. Cítila se však docela slabá. A přes všechno to sucho a bolest bylo ve vyhřáté posteli vlastně docela příjemně.

Najednou se ozvalo zavrzání kliky a bot na linoleu. Někdo vešel do jejího pokoje. Čekala, že na ni zdravotní sestra promluví, když ji napadlo, že to možná není sestra. Ta by přece pozdravila a nedošla v naprosté tichosti až k ní – nebo by aspoň tak opatrně nenašlapovala.

Jakmile s ní příchozí zatřásl, věděla, že oči nechá zavřené a dech co nejvíc zklidní.

„Alino," ozvalo se náhle. Zase ten hlas, který by poznala kdykoli. To přišel až teď? Nebo tady byl celou dobu? A je sám? Ačkoli byla v teple pod peřinou, naskočila jí husí kůže, když si představila celou rodinu čekající za dveřmi pokoje. „Alino?" Vzápětí si uvědomila, že by se její rodiče určitě nenechali předběhnout... nějakým klukem. Zarazila se, jak se snažila vzpomenout si, jestli se o Vítkovi někdy doma zmínila.

„Alino?" Vítek se ptal stále hlasitěji a rozhodně se neměl k odchodu. Modlila se ke všem bohům, aby nezačala kašlat.

A najednou se spíš než jako zraněná po požáru (Zralá na psychiatrickou léčebnu, blesklo jí hlavou.) cítila trapně. Úplně zbytečně přidělala práci doktorům, kteří možná dokonce museli aktivovat traumaplán a povolat do práce ty, kteří zrovna vařili rodině večeři nebo se chystali do divadla.

Co tě to napadlo? Sice se na střední na jednom výletě bavila se spolužačkou, která jezdila do školy vlakem, o tom, jak mají občas tendenci skočit pod kolemjedoucí auto či vagón, ale nikdy tím ani jedna nechtěly říct, že by to vážně udělaly. Krom toho Alina věděla, že má na rozdíl od spousty lidí super život. Byt, výšku, práci, kamarády... Tak proč, sakra?

V tu chvíli řetězec jejích myšlenek přerušily váhavé vzdalující se kroky a tiché: „Měj se, Alino." Pak cvakly dveře. Vítek byl pryč.

Pomalu vydechla ústy. Ani nevěděla, že zadržuje dech. Pak ještě chvíli nehybně ležela, kdyby ji třeba pozoroval přes skleněnou výplň dveří nebo se (nedejbože) rozhodl vrátit. Začala počítat vteřiny, aby poznala, jak dlouho čeká, jestli je „čistý vzduch", když-

Čas. Kolik je hodin?! Bleskově otevřela oči a zjistila, že hledí do lehce našedlé nemocniční zdi, zpod přikrývky s nezapnutými knoflíčky vykukuje klasická košile pacientů a nikde v pokoji nevisí hodiny. Rázem byla úplně vzhůru. Musím se omluvit ze směny, běželo jí hlavou, zatímco hledala tlačítko pro přivolání sestry.