Nejdivnější noci Alinina života ✓

Radši nealko

Druhý den ráno Alinu pustili, a protože neměla žádnou návštěvu, která by jí mohla přinést čisté oblečení, musela si zase obléct to, ve kterém ji přivezli. Nebylo naštěstí ohořelé, jen z ní táhl kouř v relativně snesitelné míře, z níž by se kolemjdoucím neměl hned zvedat žaludek. Voňavku u sebe zcela očekávatelně nenašla, takže si hned vymyslela historku o akci s táborákem, kdyby náhodou potkala někoho známého.

Venku si cestou na zastávku uvědomila, že nemá jízdenku. Pátrala po kapsách, jestli tam náhodou nemá zatoulaných pár pětikorun, ale kraťasy ani neměly kapsy. A v mikině našla jen zmačkaný obal od snickersky a posmrkaný kapesník.

Nakonec se vydala pěšky. Infuzi jí přece přestali dávat už chvíli před tím, než ji pustili, kocovinu vyležela a nadýchání se kouřem se taky spravilo. Většinu z odborných pojmů, které slyšela od doktorů, samozřejmě zapomněla. V paměti udržela jen to, že je v pořádku a může zítra do práce.

Před domem se rozhodla postupovat podle plánu, který cestou vytvořila a který bohužel zahrnoval docela dost sociálního kontaktu. Nejprve se však posadila na lavičku a zhluboka dýchala, potřebovala se uklidnit a nabrat síly - stoprocentně fit se teda rozhodně necítila.

Pak vstala, došla k domovním dveřím a chystala se zazvonit, když si všimla svého odrazu ve skle. Panebože, ještě že jsem nejela hromadnou dopravou. Následujících několik minut strávila úpravou účesu, který ani potom nevypadal kdovíjak úžasně, a trénováním úsměvu, aby nikoho nevyděsila. Nešlo jí to ale úplně snadno, protože se pořád bála, že zrovna půjde někdo ven a uvidí, jak na něj přes sklo dělá ksichty. Asi by to nedokázala pohotově vysvětlit.

Když usoudila, že lepší to nebude, představila si, že se vrací z úžasného tábora, nasadila ten pečlivě nacvičovaný úsměv (nebo spíš chabou masku), a zazvonila na Mráčkovi. V bytě sice žila pouze paní Mráčková (její manžel se před lety odstěhoval, možná se i rozvedli), ale popisek zvonku nezměnila. „Je to tak bezpečnější. Odradí to různé šmejdy, kteří by jinak osamělou ženu mohli chtít okrást," vyprávěla prý jednou Josefě, která si k ní zašla v prvních dnech po nastěhování pro prací prášek, protože nevěděla, jaký a kde koupit, a už fakt neměla co na sebe.

„Haló?" ozvalo se poměrně nahlas.

„Dobrý den, paní Mráčková, vracela jsem se na-do bytu - jenom na skok, protože pak v neděli jedu pryč - a zabouchla jsem si klíče i telefon. Mohla bych si, prosím vás, od vás zavolat zámečníka?" Až pak jí došlo, že to mohla ještě víc zestručnit.

„Ale jistě, Alinko. Jen neznám žádné číslo na toho zámečníka, tak se budeš muset zeptat ještě jinde."

„Děkuji moc. Číslo vím, takže to nebude problém."

Důchodkyně ještě cosi říkala, ovšem zaniklo to v bzučáku.

„Díky!" zavolala Alina, než si uvědomila, s kým to celou dobu mluvila. Co se dá dělat. Prošla dveřmi a vrhla se k nástěnce.

Kromě čísla na plynovou pohotovost nebo vedoucího sdružení vlastníků tam našla i kartičku se zámečníkem. Vypadala docela věrohodně, nejednalo se o naškrábaných devět číslic plus předvolba s neumělým obrázkem klíče. Sebrala ji, zapíchla špendlík někam jinam (to šlo překvapivě ztuha) a vydala se do schodů.

„Haló?"

Ježiš, už jdu, pomyslela si a do patra skoro vyběhla. Přivítaly ji doširoka otevřené dveře, v nichž se topila sousedčina drobná postava s šedými vlasy - jako by se od doby, co tam šla pro mouku naposledy, ještě víc zmenšila. „Dobrý den! Promiňte, ještě jsem zjišťovala číslo na toho zámečníka, tak se to trochu protáhlo."