Nejdivnější noci Alinina života ✓

Alina: Movie Night

Alininy problémy na střední samozřejmě zasáhly i do jejích letních prázdnin. Psala všem svým kamarádkám jednotlivě (ve skupině očekávala ignoraci a nechtěla, aby se jí její domněnka potvrdila), jestli se s ní nechtějí potkat, ale omlouvaly se, že nemají čas. Zorce ani Vlaďce pochopitelně nepsala. Za těch pár měsíců už si byla jistá, že s nimi nechce mít nic společného. Nebo se tak alespoň navenek tvářila a řekla to Livce a určitě by to pověděla i někomu dalšímu, kdyby měla komu.

Ve skutečnosti nevěděla, jak by se zachovala, kdyby za ní v září přišly (Přilezly, opravovala se vždycky.), že chtějí být zase kamarádky a že se omlouvají. Tušila, že by souhlasila, v patnácti a šestnácti chcete mít kamarády, i když se k vám před pár měsíci zachovali docela příšerně.

No ale byly tu prázdniny, kdy o tom s nikým nechtěla mluvit víc, než to jedno svěření Livce, které potřebovala pro udržení zdravého rozumu. Rodiče v iluzi, že je všechno super, udržet prostě musela, a tak v červenci večer ležela v posteli a přemýšlela, jak to zařídí, aby po návratu z dvoutýdenní rodinné dovolené u moře nestrávila stejně dlouhou dobu válením se doma u seriálů a YouTubu. Pak byly v plánu návštěvy prarodičů, konec srpna už byl zase v pohodě, jen tyhle tři týdny neměly ani špetku programu.

V průběhu dovolené postupně mámě říkala, že holky chtějí někam jít, až se vrátí, že se domlouvají na termínu a že vybírají místo. „Půjdeme do jumpparku, pak na brunch a na závěr jen tak po městě, třeba někam do parku na lavičku si povídat," vymyslela nakonec.

Bála se, jestli to trochu nepřehnala, ale máma byla nadšená. „Hlavně, že nejdete na brunch a až pak do jumpparku, to by vám asi bylo trochu špatně."

„Neboj," zasmála se.

Alina nebyla hloupá. Samotné se jí do jumpparku sice jít nechtělo, ale na brunch a následnou procházku se vydat plánovala. Musela přece načerpat nějakou inspiraci, co rodičům povídat při večeři. Navíc si projela všechny sociální sítě svých sedmi kamarádek (Spolužaček, opravila se.), kterým v zahraničí moc pozornosti nevěnovala, a mohla tedy bez zaváhání a fabulování vyprávět, jak je v Litvě úžasně a že Verča je na brigádě v Německu.

Tenhle plán jí vyšel na jedničku. Nejspíš proto, že máma s tátou ani nečekali, že by jim mohla takhle drze lhát. Nedivila se jim, jen jí to hrálo do karet. Měla radost. Nikdo ji nebude nutit, aby se omluvila, našla si nové kamarády nebo jim trochu zalichotila, aby ji mezi sebe vzaly zpátky. Sice svou občanku dostala teprve nedávno, ale měla nějaké standardy.

V září zjistila, že slibovaná Movie Night dávno proběhla. Celé prázdniny navíc existoval chat, který údajně založily jen kvůli Movie Night, aby jí to nebylo líto. Zjistila to zcela jednoduše. Romči se jí zželelo a jednoho krásného dne (asi třetího září) ji přidala. Vzápětí byla ale Alina Zorkou vyhozena a dokonce všechny ostatní ztratily možnost být správci.

A pak někdo slavil narozeniny a samozřejmě ji nepozvaly. Alině už to ani tak moc líto nebylo. Prostě další akce bez ní. Skoro se smála tomu „kvůli Movie Night", protože viděla, že v chatu normálně řeší všechny věci, které dříve probíraly v konverzaci jich všech osmi. Chvilku obě fungovaly paralelně, ale nakonec ta původní pochopitelně zanikla. Vždyť mezi nimi byl rozdíl jen jednoho člověka a ten se snadno ztratí, nemám pravdu?

Po nějakém čase z intenzivní bolesti zbylo jen něco, o čem se brzy domnívala, že se tam muselo nacházet odjakživa. Když si zvykla na smutek a nevšímání si, začala se postupně cítit divně, když se s ní ostatní bavili, nebo ji dokonce pozvali na nějakou akci.

Když si v rámci předmaturitní depky a prokrastinace procházela staré konverzace, narazila pochopitelně i na tuhle. Naposledy v ní někdo něco napsal v listopadu druháku. Ve svých devatenácti už mnohem jasněji viděla, jak ji ignorovali, jak Vlaďka vždycky odvedla téma a jak to tehdy vůbec nepochopila.

Nemohla si ale pořád vybavit nic tak špatného, čím se provinila, že by si zasloužila ztratit sedm dobrých (či spíše průměrných) kamarádek. Pořád měla v živé paměti, jak ji měly rády, jak si říkaly, že jsou nejlepší kamarádky, jak plánovaly, že na vysoké se budou každý pátek vídat v kavárně... A teď se nemohla dočkat, až vypadne z Pardubic.

Ulicí, kde se stala ta příšerná autonehoda, od svých třinácti nikdy neprošla. Ačkoli lidé měli obecně za to, že sedmička je šťastné číslo, Alina si ji spojovala se smutkem. Byla pro ni horší než třináctka. Osobní, zákeřná a číhající na moment, kdy přestane dávat pozor, aby zase mohla zaútočit a o někoho ji připravit. I když se jí, nelíbil popisek jejich bytu s třemi šestkami, byla vlastně hrozně ráda, že tam nejsou sedmičky.

Tehdy byla také svědkem otravy alkoholem jedné své bývalé kamarádky, se kterou se začala bavit během druháku, aby během studia úplně nezapomněla mluvit. Měli zrovna nějakou třídní picí akci, které v šestnácti a sedmnácti vznikají za jediným účelem: dostat se ke spoustě alkoholu, pořádně se opít a pak se doma snažit maskovat kocovinu.

Alinina bývalá parta samozřejmě pořádala také vlastní „chlastačky", kam odkopnuté kámošce ani nevadilo, že není zvaná. Stejně by moc nepila a nebyla si jistá, nakolik by to pro ně byl problém, protože by ji o dalších panácích nepřesvědčil ani sebelepší peer pressure (než začnete vytahovat na světlo Tuzemák ze začátku příběhu, uvědomte si prosím, že lok nerovná se panák).

Na té picí akci jí však Vlaďka při letmém rozhovoru ve frontě zprostředkovala, jaká je výdrž kterého děvčete. Alina přikyvovala a přemýšlela, k čemu jí tahle informace sakra bude. Nahlas ale neřekla nic, těšilo ji, že si má aspoň na moment s kým jiným povídat a nebude sedět u jednoho piva celý večer povětšinou sama či s jednou další osobou. Později si všimla, že Romča skutečně pije jako duha. Zvláštní, tipla bych to spíš na Zorku.

Všechno byla sranda. I když se Romča potácela kolem, i když ji měla Alina hlídat, jenže zapomněla, jakou mají opilí lidé sílu, takže se sedící Romča vzápětí sesunula na zem. Alina se ji snažila zachytit, ale nešlo to. Pak jí nějaký spolužák donesl vodu, a když se na ni pořádně podíval, rovnou to otočil i pro kafe.

O chvíli později ji však Alina potkala na WC. No, potkala je silné slovo, Alina ji viděla válet se po stěně zpola otevřené kabinky, třást se, zvracet a k tomu všemu měla Romča tvář bledou tak, že by se za ni nemusela stydět ani polednice. Dorazivší Vlaďka ji poté informovala, že má Romča úplně studené ruce.

To bylo na Alinu akorát dost. Distingovaně se vzdálila, rozloučila se se všemi kromě svých šesti bývalých kamarádek (Romča by její „ahoj" stejně ignorovala) a odešla na autobus, který jí jel za pár minut. Ještě než vystoupila z tepla dopravního prostředku, objevila se na jejich třídní skupině zpráva. Alina čekala fotky, nezaplacený účet po nějakém zapomnětlivém spolužákovi nebo vlastně cokoli kromě toho, co to skutečně bylo.

Romča: Asi mám otravu alkoholem trochu

Petr: Tak se projdi venku na čerstvým vzduchu, zlepší se to

Kája: Ale pokud je to fakt vážný, tak si zavolej rychlou, prosimtě

Někdy v té době si také Livka kolem sebe vybudovala nepropustnou bariéru, za kterou nepustila ani svou nejbližší rodinu. A Alině už tak nezbyl nikdo, komu by se mohla svěřit (kromě náhodných kolemjdoucích a lidí, se kterými se seznámila).

Je vidět, že jsem to psala už fakt dávno. xD I tak doufám, že jste tuhle kapitolu přežili a nejdete si teď tohle dílko odstranit z knihovny.

Jak se vlastně máte? Co prázdniny?

Aes✨