Nejdivnější noci Alinina života ✓

Deja vú

Alina seděla ve svém pokoji na posteli, scrollovala na sociálních sítích a chtěla i nechtěla, aby už těch třicet minut konečně uplynulo. Oblíkla si tentokrát něco obyčejného, žádný crop top, a vlasy skončily opět v drdolu, avšak vůbec jí nezáleželo na tom, jestli bude vypadat fotogenicky. Ani nevěděla, kdy se ta náhlá proměna udála. Ale vůbec nebyla proti.

Po třiceti pěti minutách se ozval zvonek. Konečně, ustala v pochodování chodbou tam a zpět.

„Čus, pustíš mě dál, prosím tě?"

„Jasný." Stiskla bzučák a čekala, až se ozve klapnutí značící, že otevřel dveře. Nic. Ticho. To si jako neumí otevřít? 

Po chvíli zaznamenala nějaké mumlání. „Cože?"

„No jaký je patro? Jsem to od minule zapomněl."

„Čtvrtý."

Za chvíli viděla skrz kukátko, jak stoupá po schodech. Ležérní chůze, výraz, z něhož nešlo nic vyčíst, a jiný značkový tenisky. Otevřela dveře a zůstala stát mezi zárubněmi. Ruku k Vítkovi sice nenatahovala, ale uvažovala o tom, nakonec jí však přišlo lepší napodobit jeho uvolněnost.

„Čau," pozdravil znovu. Ruce měl volně podél těla, žádný batoh na zádech. Na jeho kalhotách chvíli hledala kapsy, leč marně.

„Čau, díky za klíče." Lepší způsob, jak mu nepřímo říct, aby rychle vypadl, neměla.

Přešlápl a znervózněl. „Myslel jsem... mám pocit, že jsem si u tebe nechal nabíječku. Mohl bych se po ní podívat?"

„Nic jsem nenašla. A nepřijdeš mi jako ten typ, co by si ji vozil i na pár hodin návštěvy."

„Ale já už mám jenom pět procent, to si ji mám jako koupit u Vietnamců?"

Alině se v tu chvíli na moment zamotala hlava. Musela se opřít o futro a povzdechla si, což neuniklo Vítkovi. S nadějí se na ni podíval.

„Tak dobře, pojď." Alina byla sice zvědavá, ale jedna její část si, tentokrát pouze v duchu, povzdechla. Proč sem leze? Copak si nepamatuje včerejšek? Tolik klučičích návštěv v tak krátkém sledu neměla za celých svých dvacet dva let.

Vítek kolem ní skoro proběhl, načež se z kuchyně ozvalo: „Tyjo!"

Než se tam vydala, musela posunout jeho tenisky, aby se vůbec daly zavřít dveře. Byly trochu víc zablácené než ty předchozí, a tak ještě chvíli koukala na podlahu, jestli ji nebude muset umýt. Pak se jí před očima na vteřinu zatmělo znova. Měla bych se napít vody, provedla rychlou sebediagnostiku a za lehkého, nenápadného přidržování zdi vstoupila do obývacího pokoje.

„Tos slušně upila," zamával jí lahví Tuzemáku před obličejem, až se divila, že jí dnem nezlomil nos.

Chvilku jen  zírala, než si vzpomněla, že ani Josefa neodolala načnuté flašce. „To byla moje spolubydlící. Dneska jsem měla jen nealko," výmluvně ukázala na poloprázdné šampaňské na skříňce s CD přehrávačem, kam ho přenesla z pračky.

„To je pro mimina," prohlásil Vítek.

Než to dořekl, Alina už stála u šampaňského a pila jako o život. Z větší části měla žízeň a tohle byla nejbližší poživatelná tekutina, z menší části chtěla popíchnout Vítka. U toho přemýšlela, jestli si dneska už něco nepřihnul. Možná se napil, protože nevěděl, jak na tom jsi, a byl kvůli tomu zoufalej. Tak to by snad napsal, jestli jsem v pohodě. Ne? A možná dneska zase otestoval tu flašku. Nevyznala se v něm. Ani trochu. Ale to vlastně nikdy, takže na tom nezáleželo. Odložily lahev a spatřila ve Vítkovi příležitost, jak se konečně zbavit toho Tuzemáku.