Nejdivnější noci Alinina života ✓

Vítek: Mělčina traumatu a viny

Varuju předem, psala jsem to pár let zpátky a teď jsem neměla chuť, čas ani energii to celé překopat. Tahle část je trochu zkratkovitá a... no, uvidíte sami. Takže na vlastní nebezpečí, prosím.

Určitě celou dobu přemýšlíte, proč vlastě Vítek Alinu navštívil, když se pořádně vůbec neznali. Vy byste asi taky jen tak nedonesli flašku tvrdého alkoholu na narozeniny někomu, koho sotva znáte, i kdyby byl sebesmutnější a vy si vážně zoufale potřebovali vylepšit karmu.

No a samozřejmě máte pravdu. Vítek si taky nehodil mincí, koho chce tento týden v noci navštívit a udělat mu radost. Ale když slyšel Alinu vyprávět o svých nadcházejících dvaadvacetinách, vybavila se mu jedna událost z jeho minulosti.

Ono vybavila není úplně nejlepší výraz, neboť na ni nikdy zcela nezapomněl, každopádně se vynořila z trochu hlubších mělčin jeho mysli a nedala mu spát, ačkoli se ze všech sil snažil ji ignorovat. Nakonec ji vytáhl na světlo v naději, že pak zapadne o dost hlouběji. Věděl, že to nikdy nebude stoprocentně oukej, ale rád by se dostal aspoň na devadesátku v přijatelné době. No ale popojedeme.

Když Vítek se svou třídou navštěvoval taneční, chodila si po nich jeho parta kamarádů vždycky sednout do hospody. Setkávali se tam se skupinkou holek z úplně jiné školy, jejímž názvem si Vítek nikdy nebyl jistý, ale tipoval to na nějakou zdravku. Pokaždé pili pivo nebo Kofolu, ale hlavně to pivo, protože byli nezletilí, že jo.

Když se takhle viděli asi potřetí, bavily se před ním ve frontě na další vychlazené pití dvě holky o nějaké Míně.

„Kdo to je?" optal se, už značně pod vlivem.

Obě vytřeštily oči. „Jak to jako myslíš?"

„Prostě se ptám, kdo je to ta Mína, o který jste teď mluvily. Celkem hezký jméno."

„Minule i předminule tu byla taky. Dneska se necítila dobře, tak zůstala doma. Už jste si spolu i povídali, takže je docela nezdvořilý na ni takhle zapomenout."

„No jo furt. Tak pardón." Vítek na celou tuhle příhodu zapomněl, jenže když se za dva týdny (jednou vynechal kvůli nemoci) sešli znova, po pár pivech se podíval na Mínu a holky kolem ní. A celý rozhovor se mu hned přehrál v hlavě, jako by se stal teprve před pár minutami.

Vzápětí holky někam zmizely a ve Vítkovi zase zmizelo několik dalších piv.

Po chvíli si šel stoupnout na bar, aby pro sebe a svoje kamarády objednal i rundu panáků – tenhle podnik byl až děsivě benevolentní, doufám, že teď už to tam víc kontrolují. Hned za sebou si všiml holky, která mu byla povědomá. Ostřil a ostřil, až se jeho zrak zamlžený alkoholem a neurčitým pocitem štěstí, tím, který není jako spalující žár, konečně rozjasnil a on spatřil Mínu.

„Holky mi říkaly, žes na mě úplně zapomněl," vybafla na něj.

Vítek zamrkal. Prudkost a zároveň rozvaha, s jakou to vyslovila, ho překvapily. Evidentně nebyla vůbec opilá. „Sorry, cože?"

„Ale nic, v pohodě. Vlastně jsem docela zvyklá, že na mě lidi zapomínají, že se jim ztratím v temnotě, co je kolem mě. Ale, víš, je to docela hrozný. A jasný, holky to vědí, ale tak nějak okrajově. Samozřejmě jim neříkám úplně všechno, nechci je pořád topit v mých pocitech osamění, méněcennosti a beznaděje... Vstávání z postele je fakt hrozný, víš to? A prostě tak."

Vítek si uvědomil, že už něco určitě vypít musela – jinak by nemluvila o tak osobních věcech bez špetky zaváhání. Navíc mu přišlo, že její krátký monolog tak úplně nedává smysl, ale dost možná byla chyba na jeho přijímači. Přikývl. „To tak má občas každej."

Míninu reakci už ze své paměti raději vymazal, ale vždycky si byl jistý, že se na něj alespoň pořádně zle zamračila. Protože její samota byla jiná – syrovější, opravdovější, smrtelnější. Kdyby se to stalo o jediný rok později, rozhodně by se mu nesvěřovala, protože na antidepresiva se nesmí pít a protože by jí psychiatr řekl, že si má tohle schovat radši pro něj, blízké osoby nebo svůj deník, ne se svěřovat klukovi, kterého vlastně tolik nezná. Ale kdo ví, jestli ten psychiatr neříkal tohle jen z osobních preferencí.

Mínina deprese každopádně brzy zaútočila; ani se moc neplížila, prostě vyskočila ze zálohy a ono to stačilo.

Další týden nikdo ze zdravky (Vítek si je tak zaškatulkoval a v zájmu zachování vlastního duševního zdraví si nikdy nehledal, jestli nežije ve lži – koneckonců na tom stejně nezáleželo) nedorazil. A ten následující byly všechny holky zamlklé, měly prázdné výrazy a po alkoholu se vrhaly s jistou malátnou automatičností.

Vítek i všichni jeho kamarádi začínali tušit, co se asi přihodilo – jen nikdo nedokázal sebrat odvahu, aby se zeptal. Nepomohly ani panáky. Ten večer alkohol účinkoval zvláštně.

Holky se však záhy dostaly na tu úroveň, kdy už ztratily zábrany. Jedna, Vítek si pak pamatoval jen její smaragdově zelené oči křečovitě upřené před sebe, se pak posadila na stůl, uhladila si šaty a řekla: „Ukázalo se, že Mína ty věci o osamění myslela vážněji. Mnohem vážněji. No prostě byly jsme hloupý. Nenechala dopis, ani nám nic nenapsala. Jenom... snědla nějaký... něco... a šla se projít do lesa. Tam ji pak našli... Už bylo pozdě."

Vzápětí se dívčina rozbrečela. To všechny vytrhlo ze zamyšlení, snažili se ji utišit – neúspěšně – nebo prostě sami brečeli a koukali na sebe. Slzy brzy tekly všem a pro tuhle chvíli, pro tenhle moment, nikomu nebylo trapně. Nikdo se neschovával na záchodech, nikdo netvrdil, že má něco v oku, všichni prostě plakali a věděli proč. Vítek nikdy potom ani předtím nezažil nic s podobnou energií.

Svěřovala se ti. Mohl jsi s tím něco udělat. Tohle mu klidně mohly říct Míniny kamarádky nebo náhodný člověk v komentářích na internetu. Ale nebylo to tak. Tyhle dvě věty si Vítek vryl do hlavy zcela sám. Občas měl pocit, že je snad musí mít napsané na čele, hlavně teda ti druhou. Mohl jsi s tím něco udělat.

Opět velice ocením vaše komentáře.