KATE • (Avengers)

4. Co je to Iron man?

Zdá se, že se vám to i líbí, tak chci jen říct, že tento týden přidám každý den jeden díl, potom trochu zředíme :)

(1589 slov)

EnJoy it! :)

*Kate - Miami - nemocnice Mercy*

Jen co jsem otevřela oči, musela jsem je otráveně přimhouřit. Nade mnou jednoduchý bílý stop, silná bílá zářivka ozařovala bílé stěny, bílou postel, bílé nemocniční hadry. Skříňka bílá, podlaha bílá. Začínala jsem myslet, že jsem v nějakém předsmrtném limbu, když mi do zorného pole vstoupil cizí muž a začal mi svítit BÍLÝM světlem bez rozpaků do očí.

Začala jsem polekaně mrkat a zakrývat si oči, ale doktor mi dlaně neustále odstrkoval.

„Ježíši, co blbneš?" zanadávala jsem a odstrčila na oplátku jeho dotěrné prsty. Doktor se zatvářil mrzutě a odstoupil od postele.

Ležela jsem na tvrdém lůžku v malé místnosti. Nekryly mě peřiny ani deky, jenom pod hlavou mě tlačil drobný polštář. Prudce jsem si sedla, což byla chyba. V hlavě mi zatepalo, na což doktor reagoval otráveným povzdechem a nápomocnou větou: „Měla bys zůstat ležet".

Ještěže ho tu máme. Okamžitě jsem nasadila poker face a spustila nohy z lůžka.

„Jak dlouho jsem spala?" zeptala jsem se svých nových opatrovníků, kteří stáli vedle mé postele.

„Skoro tři hodiny," vzdychla zrzavá žena. „Ale budila ses. Mysleli jsme, že máš otřes mozku, ale doktor řekl, že to není nic vážného a můžeš odpočívat i doma."

Pokud to říkal tenhle doktor, chci se nechat znovu vyšetřit.

"Jenom jsi omdlela," usmál se doktor a odešel. Zamračila jsem se na jeho záda, ale na víc jsem se nezmohla.

„Kde je Lissa?" chtěla jsem vědět, protože jsem ji nikde neviděla. Je dost možné, že už odešla. Neznaly jsme se sice nijak dlouho, ale byla jedinou osobou, co by mohla připomínat kamaráda.

„Šla o patro níž pro svačinu," odpověděl mi Tony, který celou dobu stál za svou přítelkyni, jakoby se mu nechtělo přijít blíž.

„Aha," zafuněla jsem, protože se mi z postele vstávalo těžko. Když jsem stála na rovné ploše pokoje, cítila jsem z každého mého pohybu nejistotu. Pomalu jsem přešla k opačnému konci postele a raději se opřela o kovový kraj lůžka. Nebyla jsem si jistá, proč jsem vůbec vstávala. Prostě jsem myslela, že tak se mi s nimi bude povídat lépe.

Cítila jsem na obličeji nějaké tahání. Vypadá to na dvoje šití a nejméně tři náplasti. Když jsem si, jenom pro kontrolu, prohmatala obličej, byl celý bolavý a napuchlý. Musím vypadat opravdu úchvatně.

„Jsi vzhůru!" Liss se objevila z ničeho nic ve dveřích, držící plastový tácek se čtyřmi kelímky a papírovým pytlíkem, jehož obsah mi nebyl znám, ale už teď jsem se těšila. Usmála jsem se, šťastná, že jsem ji neztratila, ale ihned jsem se v duchu propleskla, protože jsem si málem potrhala šití.

Předala nákup Tonymu, který vypadal rázem velmi nešťastně a málem to všechno pustil na zem. Jeho přítelkyně si toho všimla a všechno to od něj vzala, načež se zase uvolnil. Zvláštní.

Po podepsání nějakých papírů a obléknutí do nově nachystaného oblečení, které se vzalo kdovíkde, jsme se společně vydali na parkoviště, kde stál houf novinářů a fotografů. Vykulila jsem oči a zarazila se uprostřed poměrně rušné chodby.

„Na koho tady čekají? Něco se stalo?" ptala jsem se opatrně, protože se oba mí noví rodiče tvářili naštvaně.

„Čekají tu na nás," řekl odevzdaně Tony a otočil se na mě a Liss. „Zakryjte si něčím obličeje, použijte trička, mikiny, papírový pytlík. To je jedno."