KATE • (Avengers)

2. Pan prase

Bude malý spoiler, abych předešla zklamání. V této kapitole ještě žádný Avenger není, snad vám na ten kousek vystačí Kate samotná. Ve třetí kapitole už bude první známá tvář. :)

(1182 slov)

*Kate – Miami - policejní auto*

Říkala jsem, že z toho bude průšvih.

Asi za dvacet minut jsme dojeli před policejní stanici, následoval hrubý přesun všech zadržených mladistvých a opětovné vyžadování dokladů, které jsem samozřejmě neměla. Když mě šoupli do dívčí části cely, začala jsem si všímat ostatních. Bylo nás tu celkem jedenáct, z toho čtyři kluci a sedm holek. Dvě jsem znala ze zákulisí, ale zbytek mi byl cizí. Cela by byla dost velká, nebýt mříže oddělující nás od chlapů, nejdřív se mi to zdálo jako zbytečnost, ale když na mě začal mluvit navátý dědula s nudlí až na bradě, byla jsem s prostorovým řešením celkem spokojená.

Po půl hodině nám dali vyplnit nějaký stupidní formulář, kde se ptali na takové ty základní věci o rodičích a bydlení. K mé smůle se to s odstupem času ukázalo jako ta nejzáživnější činnost zde.

Mimo náš prostor to ale žilo, viděla jsem kanceláře, kde všichni pobíhali sem a tam, telefonovali a každých pět vteřin posílali hlídku z jedné čtvrti do druhé. Miami město kriminálníků. Když se nám nikdo nevěnoval ani po třech hodinách, zavřela jsem oči a zabrala.

Probudilo mě až cloumání paží. Otevřela jsem oči, ale než jsem se stihla plně probudit, byla jsem odtažena do místnosti s plnými dveřmi a bez oken. Krapet depresivní, ale proti gustu... Silná bílá zářivka mě nejdřív oslepila, ale když si mé oči přivykly, všimla jsem si, že za stolem uprostřed místnosti sedí muž, který se netváří zrovna přívětivě. Byla jsem usazena na židli proti němu.

„Takže, Kate, pověz nám, co jsi v tom klubu dělala," vyzval mě, překvapivě milým hlasem, který naprosto kontrastoval s jeho zevnějškem. Tělo vyvolávalo respekt a hlas zase důvěru. Váhala jsem, ale nakonec jsem se odhodlala říct pravdu. Jsou to policajti, stejně by na to přišli.

„Pracuju tam," zarazila jsem se. „Teda pracovala."

„Proč?" zeptal se, ale ve tváři jsem mu viděla, že odpověď už dávno zná. Podobných zoufalců už musel vidět tisíce.

„Potřebovala jsem peníze a bydlení," prozradila jsem mu s lhostejným obličejem, kterým jsem se snažila zakrýt stud, který mě v ten moment pohltil.

„A kde máš rodiče?"

Téměř neznatelně jsem sebou trhla, ale policista si toho všiml.

„Nevyplnila jsi o sobě skoro žádné údaje, potřebujeme číslo sociálního zabezpečení, datum narození nebo alespoň jména rodičů," naléhal. „Jsi nezletilá, Kate, pokud tě nevyzvednou rodiče, předáme tě do péče státu."

Pokývla jsem, že rozumím. 

„Tak? Byla bys sama proti sobě," tlačil na mě neústupně. 

„Otce jsem nikdy neviděla. Matka zmizela před pár lety," zavrčela jsem odpověď a v hlavě si začala broukat písničku na uklidnění, kterou jsem zaslechla z cely. Hlavně se nelituj, zazněl mi v hlavě posměšný hlásek.

Strážník si povzdychl a pohlédl letmo na strážníka za mnou. „Kate, kdybys nám dala..."

Popadla jsem svůj formulář ze stolu a rychle, abych si to nestihla rozmyslet, dopsala své skutečné jméno, datum narození a číslo sociálního zabezpečení. U kolonky muž/žena, jsem opravila svou odpověď, aby se neřeklo. „Nikoho nenajdete a stát stojí za hovno."