KATE • (Avengers)

6. Blud a tříoký jednorožec

Rozhodla jsem se, že budu kapitolky pojmenovávat. Zde je první, naprosto všeříkající, název. Však uvidíte sami. :D

Opět díky všem za vše. Věnování opět patří všem komentujícím, dnes nově i tichým čtenářům :) Kupodivu jsme na 38. místě ve Fan fiction, což je zvláštní o_O

btw. písnička se nehodí, ale nevermind :3

EnJoy it! :))

(1313 slov)

Slunce se mi prodralo pod víčka a dožadovalo se pozornosti. Se zavrčením jsem si přehodila paži přes obličej, ale už to nebylo ono. Vzbudilo mě to. Na škvíru jsem otevřela oči, abych se ujistila, že to celé nebyl jen sen, a zase je zavřela.

Ve světle nového dne jsem si připadala ještě nejistější než včera, vyspaná jsem všechno vnímala jinak, střízlivěji.

Vstala jsem a oblékla si náhodné oblečení, které se na první pohled zdálo hodně drahé, ale nijak jsem to nezkoumala. Sešla jsem tři schůdky do obýváku a nakoukla i do kuchyně, ale nikde nikdo.

„V domě jste sama, slečno. Pan Stark se slečnou Pottsovou jeli do práce," ozval se robotický hlas.

„JARVE! Ani nevíš, jak jsem se lekla," vynadala jsem mému robotickému společníkovi a dramaticky se chytla za srdce. Včera mi servíroval večeři, tak jsme se seznámili.

„Váš srdeční tep se zvýšil pouze mírně, vyděsil jsem vás pouze lehce," oponoval.

„Stačilo se omluvit, JARVE," převrátila jsem oči nad jeho nelidskými myšlenkovými pochody a zamířila k dosud neprozkoumanému schodišti dolů.

„Omlouvám se, slečno," řekl, ale už jsem ho neposlouchala, stála jsem před skleněnými dveřmi, za kterými se nacházela obrovská dílna s lákavým vybavením. Ovšem, dveře byly na kód.

„Chci jít dovnitř," řekla jsem a mé přání mířilo k JARVISOVI. Ovšem ten příhodně neslyšel, takže to zůstalo na mně. Jednalo se o pětimístný kód. Vyloučila jsem typické volby jako data narození, jelikož je neznám a snažila se na to přijít logicky. Po minutě přemýšlení jsem to vzdala, nemám šanci to rozlomit. Otáčela jsem se, že se vrátím nahoru, když jsem si všimla červeného flíčku na tlačítku 5.

Prozkoumala jsem ho blíž a zjistila, že je to pravděpodobně kečup, nebo tak něco. Zaplavil mě vítězný pocit. Rozběhla jsem se do kuchyně a ze skříně vytáhla jedlou sodu. Neptejte se, netuším proč. Vím, že už jsem to někdy dělala, ale konkrétní vzpomínka chyběla.

Nasypala jsem si obsah sáčku do dlaně a foukla na nevelkou číselnou klávesnici. Chvilku se zdálo, že můj pokus selhal, ale když opadala většina prášku a zůstalo pět čísel označených přilepeným práškem, zajásala jsem.

Teď jen zadat správnou kombinaci.

„JARVISI, kolik mám pokusů?" zeptala jsem se pro jistotu.

„Tři, slečno. Ovšem na dílnu je pan Stark velmi háklivý. Nedoporučoval bych vám vloupání." Jeho varování jsem ignorovala a zkusila první možnost ze statisíce. Odhadla jsem to podle množství mastnoty na číslech, ovšem můj typ byl špatný. Druhý pokus byl výstřel naslepo, vůbec jsem s nad tím nepřemýšlela. Špatně.

„Hmm, JARVE?"

„Ano, slečno?"

„Co se stane po třech špatných pokusech?" Trochu jsem zaváhala. Mám to zapotřebí?

„Spustí se alarm a já odešlu rychlou zprávu panu Starkovi," odpověděl můj společník po pravdě a já hlasitě polkla. Tak, Kate, jestli tohle posereš, tvoje nová rodinka se tě asi zřekne. Mysli! Měla jsem si asi spíš říct - nedělej to, ale ten prostor mě k sobě vábil jako můru světlo.