KATE • (Avengers)

20. Kovová Kate

Ahoj :))

Jsem unavená jak Bobek, takže vám dám díl už teď a ráno si přispím :3

Díky moc za komentáře, kterých je pravidelně mnoho, což mě neuvěřitelně povzbuzuje. Dokonce jsem díky tomu už dopsala celou sérii. Nakonec jsem to vytáhla na 34 dílů. Dneska už mě bolí levá ruka, jak furt tlačím do desky notebooku, napsala jsem totiž i obsáhlou kostru druhé série, která bude s novým nepřítelem, vsadím se, že víte, koho mám na mysli :D

Tato kapitola je několikrát upravená, na konci máte přidaný i důvod :D

(1381 slov)

EnJoy it! :))

Kdybych se měla rozhodnout, jestli risknu svůj život, abych mohla žít na světle, nebo radši zůstanu zalezlá v jeskyni, nevěděla bych. Strach z nezvratitelné smrti by byl dusivý a obavy z nového tam venku by mě asi nepodpořily. Ale ta naděje by mě nejspíš donutila podstoupit ten risk. Ovšem za těch sedmdesát let v opuštěné a světélkující jeskyni bych asi ztratila rozum... takže těžko říct. Musím se na to Adriana někdy zeptat, jak to udělal, že zůstal psychicky v pořádku (relativně). 

„Můžeš tady zůstat, budu za tebou jezdit," houkla jsem povzbudivě z chladné vody, která mnou házela v drobném jezírku. Adrian stál nahoře a nejistě mě sledoval, jak šlapu vodu. Zvažoval své možnosti.

„Je tam ještě hodně vody, nechceš počkat na odliv?" zdržoval a v ruce mačkal svoji flétnu. 

„Říkal jsi, že je tady odliv nevyzpytatelný," poznamenala jsem s pozvednutým obočím a dál se držela na hladině.

„Dobře," vydechl a udělal krok vzad. Na chvilku jsem se lekla, že si to rozmyslel, ale on se rozběhl a divoce bledý vletěl do vody. Ponořil se hluboko, až ke dnu, které bylo osvětlené jenom mými slabě zářícími pažemi. Dotkl se ho špičkou nohy, a jelikož se nerozplynul, vyslal ke mně zářivý úsměv.

Vyplaval na hladinu blízko mě a nasál vzduch, nově prosycený svobodou.

„Myslím, že je čas vyjít na světlo," lákala jsem ho a ponořila se pod vodu. Cesta zpátky se zdála být kratší, zvládla jsem to v klidu na jeden nádech a Adrian taky.

Voda se před vchodem mlela jako v akvaparku, který by bezpečnostní úřad neschválil. Ovšem to Adrian neviděl, koukal na barvy kolem, mžoural do slunce a hlasitě se smál.

„Musíme se dostat na břeh, tady je to nebezpečné," řekla jsem a snažila se pohnout z místa, ale voda mě strkala tam a zase zpátky, takže moje snaha vyšla vniveč. Šupiny mi moc nepomohly, nestabilní voda mě nenechala odrazit se vzhůru.

Z ničeho se mi za zády rozeznělo hluboké zahučení Adrianovy flétny a voda kolem nás se vyhladila do naprosto klidné hladiny. Žasla jsem. Jak je to jenom možné? Nevěřícně jsem se po něm ohlédla, ale on jenom pohodil obočím ve stylu já ti to říkal. Ono bylo dobře, že nic neříkal, kdyby přestal foukat, vlna by mě liskla o útes.

S nově nabytým bezpečím jsme obepluli útes, zatímco Adrian nepřetržitě hrál a nadechoval se jenom, aby pozměnil tón. Byl to trochu bizár - plaval jenom pomocí jedné ruky, druhou svíral flétnu plnou slané vody, přesto jeho tóny zněly bezchybně. Nevěřila bych, že něčeho podobného budu kdy svědkem. 

Naštěstí se nemusel překonávat dlouho, za minutku jsme dorazili ke břehu a oba se doplazili na rozpálený písek. Seděli jsme v jakési znavené trosečnické pozici a čekali, až z nás horko vytáhne vodu. 

„Je to tak krásné," zavzdychal zasněně uřícený Adrian a nevědomky tak koukal směrem k nudistům. Když si jich všiml, málem se zadusil vlastními slinami.