tvůj poslední výdech✨️ [stalin27🧿]

jako by byl poslední [14]

Calin
Procházím se vylidněnou Prahou, po tom včerejšku jsem studem Petra ani nechtěl vidět a tak jsem si přivstal abych se brzy ráno vydobil z domu. Na zastávkách už lidé netrpělivě vyhlíží autobusy a z restaurací už vlaje příjemná vůně jídla. Bude to asi tím, že jsem včera nevečeřel.

,,Caline?" Ozve se mi povědomí hlas za zády, svižně se otočím a spatřím Viktora.
,,Tohle bych nečekal ani ve snu. Calin, největší spáč ze všech a takhle brzy tady venku? Propána co se přihodilo?" Uculil se.
,,Víš chtěl jsem se projít na čerstvím vzduchu."
,,Jasně...a ty si myslíš že ti to sežeru?" Zasměje se.
,,Doufal jsem v to." Řeknu a pokračuju v cestě. Viktor chvíli stojí na místě, ale po té se ke mě rozběhne a pokračuje se mnou.
,,Hele, přemýšlel jsem," začne Viktor a tím mě vyděsí, když přemýšlí vždy je to nějaká šílenost.
,,Co takhle bezva narozeninová párty?" Dodá.
,,Pro koho." Zvednu obočí.
,,Děláš si ze mě srandu? Nevíš co je dneska za den?"
,,Ne," zasměju se.
,,Dnes je 11.srpna. Vše nej, brácho."
,,Díky," usměju se.
,,Takže dnes 16:00 u mě doma." Řekne s úsměvem a odejde do albertu, kolem kterého nyní jdeme. Jak jsem mohl zapomenout? Ze zadní pravé kapsy vytáhnu telefon a usměju se nad zprávami které mi lidi posílají.

V dálce se mi pomalu zaostřuje Viktorův dům. Už bych tam měl být, tak snad je mé malé zdržení nerozhodí. Už teď vidím míhající se barvy z Viktorova okna, zřejmě to bude spíše jeho vysněná narozeninová oslava než moje. Já bych ji radši slavil v poklidu s mími nejbližšími. Ale když se pro mě tak snažil užiju si ji jak jen mohu.

Z domu se ozývá hlasitá hudba. Lehce stlačím čudlík zvonku a dveře se mi ihned otevřou.
,,Všechno nejlepší!" Zakřičí všichni uvnitř.
,,děkuju," usměju se.
,,Tady máš všechny dárky." Řekne Viktor a vtáhne mě dovnitř. Poté ukáže prstem na hromadu dárků v rohu.
,,Jistě se podělíš." Zasměje se a mrkne na mě levím okem.

Posadím se ke stolu, na níž jsem postavil pivo, které jsem si přinesl z ledničky. Napiju se když v tom si kdosi přisedne, zvednu hlavu a vidím Petra.
,,Dnes ses celý den neukázal." Řekne starostlivě.
,,Jo, hele nechci tě obtěžovat, jsem rád, že mám kde spát."
,,Ale to vůbec, jsi tam teď jako doma. A jinak vše nej." Usměje se.
,,Upekl jsem ti dort, není to žádná sláva, ale-"
,,Mně? To kdybych věděl tak tam jsem hned." Zasměju se.
,,Jo a mám pro tebe dárek vím, že se měli dávat tam do rohu, ale chtěl jsem ti ho dát osobně." Zvedne ruku s malou krabičkou, ale místo pozornosti na dárek se soustředím na jeho ruku na které se něco zářivě leskne. Je to náramek s růží který jsem mu dal, to mi vykouzlí úsměv na tváři.
,,Vezmeš si ho?" Zasměje se Petr s nataženou rukou.
,,Jo,"  hbytě ho vytrhnu Petrovi z ruky. Pomalu rozvázávám mašli a sám sebe tím napínám. Položím modrou stužku na stůl a otevřu stříbrnou krabičku v niž spatřím klíčenku s růžemi a na ní vysí klíč.
,,Od čeho je ten klíč?" zeptám se.
,,Od mého domu, když tam teď bydlíš." Usměje se.