Pád nebes

10. Pořádná dávka adrenalinu

Colton na mě upíral různorodé oči, které v danou chvíli neschovával za čočkami a vypaloval mi do duše stále větší díru. Zmocňoval se mě nepříjemný pocit, že události předchozích dní směřovaly k tomuto konci. Vymyšlená svatba, otcův hněv, náhlá záchrana. Až moc náhod vedoucích na místo, kde jsem se právě nacházela.

„Zkus o tom popřemýšlet," řekl Colton a položil na stolek vedle postele bělostný papír pokrytý úhledným písmem. Poté z kapsy vytáhl pero, a aniž by se ohlédl, zmizel.

Potřebovala jsem přemýšlet, ale místo toho jsem v hlavě slyšela Pamelin (jak se přízrak představil) otravný hlas, který stále dokola opakoval, že je to vážně kreténský nápad. Natáhla jsem se pro injekční stříkačku zakrytou polštářem a z posledních sil si ji vrazila do stehna, abych si do krevního oběhu vpravila notnou dávku adrenalinu.

„Do prdele," procedila jsem přes zaťaté zuby, když mi tělem projela vlna energie, která hrozila, že mě roztrhá na kusy. Podívala jsem se zjitřeným zrakem na Smlouvu a křečovitě sevřela pero v prstech.

Já, Soraya Farkas, odevzdávám svým podpisem své tělo i duši Rhettu Dahaarovi zcela dobrovolně a váži se tímto ke splnění všech jeho přání, tužeb i rozmarů. Odměnou budiž mi k dispozici jeho vliv, kterým mi může zajistit zářnou budoucnost.

Jsem si plně vědoma důsledků, které mě mohou potkat, pokud při plnění jeho vůle zaváhám. Peklo mi budiž svědkem.

„Jestli si myslíš, že nenajdu způsob, jak se z toho dostat, tak se šeredně pleteš," řekla jsem si spíš sama pro sebe a krkolomně Smlouvu podepsala.

***

Přišli si pro ni několik desítek minut po tom, co se Colton vrátil od Sorayi. Nyní stál v přítmí domu a sledoval dění venku, kde stál ledově klidný Kalev s několika zbraněmi mířícími mu do obličeje, domáhajících se práva a spravedlnosti. Ne, nikoho tu nedržím. Ne, nikoho, kdo by patřil komukoliv jinému. Colton sázel na Sorayinu touhu po informacích a averzi vůči otci. Ale musel sám sobě přiznat, že skutečně poznat tuhle ženu bylo zhola nemožné. Snažil se ji sledovat několik let, a když už si myslel, že dokáže předvídat její kroky, ho něčím překvapila. Jako právě teď, kdy doslova seběhla ze schodů, samá modřina a odřenina, za to s úsměvem od ucha k uchu a rozverně vyhopskala ven ke Kalovi a Dozorčí radě, jako neposedná holčička. Kde tak rychle sebrala tolik sil, aby zvládla vůbec jít, natož skákat?

„Ahoj, ahoj, ahoj," zatrylkovala Soraya a zastavila se vedle Kaleva, který se pokoušel na sobě nedat znát překvapení.

„Soraya Farkas?" zeptal se démon držící v ruce úřední spisy, aniž by jí věnoval pohled.

„Jop, to budu já."

„Půjdete s námi na základě tohoto dokumentu zavazujícího vás plnit rozkazy... eee... Arkana Farkase," pronesl démon znuděně.

„Jééé. To asi nepůjde. Protože na základě tohoto velice hezkého papírku patřím se vším všudy tady tomuhle bručounovi." Démon si prohlédl dokument, který mu vrazila pod noc a přelétl jej očima.

„V pořádku," kývl hlavou směrem ke Kalovi a společně se zbytkem vymahačů opustil prostor.

„Co sis šlehla?" zeptal se Kalev věcně, když zmizel poslední démon a pomalu se mu pomalu zhroutila k nohám, ačkoliv se snažila sebevíc. Kalev ji vzal opatrně do náručí a pocítil náhlý hněv vůči Arkanovi a především Brianovi, který jen dlouhá léta zíral, jak ji otec bije a nikdy pro ni nehnul prstem. Na Coltona by takhle někdo sáhl jednou a po zbytek života by jedl brčkem a chcal do pytlíku.