Pád nebes

44. Prozrazení

„To není úplně nejlepší nápad," pronesl Kenzo, jako by mi dokázal číst myšlenky.

„Jinak mi tady ale umře," sykla jsem.

„Tak to ale na světě chodí. Nech ho jít. Byla to dobrá smrt." Jasně, znělo to rozumně. Jenomže v Kalově přítomnosti se mi z hlavy veškerý rozum vytrácel. Jenom při pomyšlení, že po ránu neuvidím ten jeho kyselý výraz, mě připravovalo o dech.

Kalev zachroptěl a z pusy mu vyšlo pár krvavých bublinek.

„Rozluč se," poradil mi Daichi.

„Radši hlídejte ten zbytek démonů a zabijáků," zavrčela jsem.

„Je to chyba..." začal znovu Kenzo, ale zarazila jsem ho.

„Já vím. Já to do prdele vím. Ale když umře, tak... tak..."

„Umře něco v tobě?" napověděl mi Daichi a pokývl na Kenza, aby mě nechal. Z těch dvou byl Daichi vždy ten mírumilovnější a lidštější.

Vděčně jsem se na něj usmála a položila Kaleva na zem. Tenhle bezva tríček jsem sama ještě nikdy neprovozovala, ale viděla jsem ho dělat Leviatana. Teoreticky jsem tušila, jak na to. Stačilo to jenom uvést do praxe.

Vytáhla jsem jednu z dýk a řízla se do dlaně. Kromě krve z rány začala vytékat i černota, která se valila jako dým. Periferně jsem viděla mihotající se cestu do Záhrobí. Párkrát jsem jí prošla. Kalova duše se pomalu zvedala z těla, přitahována téměř magikou mocí otevřené záhrobní brány.

„Wor: er tora," zavři se, přikázala jsem a nalila do zavření cesty démonskou sílu, která mi bublala v žilách a hučela v uších. Na druhé straně jsem spatřila mihotání stínů. Čekali na něj. Vycenila jsem jejich směrem zuby a ukázala fakáče.

Kalev se prohnul v zádech, jak jeho tělo přijímalo zpět duši, o kterou pomalu přicházelo. Rána na břiše zůstala otevřená, ale přestala krvácet. Hrudník se mu začal zvedat v pravidelných intervalech. Otevřel oči. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, než jeho pohled padl na mě. V těch nádherných očích bych se zvládla utopit.

„Přestaň mi tady omdlívat. Musíme zmizet," poplácala jsem ho po rameni, protože tahle chvíle trvalo mnohem déle, než bylo potřeba. Viděla jsem na něm, že se chce vyptávat, ale nedala jsem mu prostor. Táhla jsem ho uvolněnou chodbou dál, kolem padlých nepřátel, až k přijímacímu sálu.

„Nemáš šanci. Ten tvůj prima kousek vycítil zbytek démonů. Čekají na tebe," objevil se Džos s nejnovějšími informacemi. Nahlížela jsem do všech místností lemujících chodbu, jež jsme míjeli. Většinou zůstávaly prázdné, někdy v nich ležela těla ozbrojenců sloužících tomuto domu. Pokud se mi povede udržet démony v sále, nemuseli by se sem vůbec dostat.

„Tak jo. Zůstaň tady. Vrátím se," strčila jsem Kaleva do jedné z nich a rychle za ním zamkla. Uslyšela jsem řev a bouchání na dveře, ale ještě byl moc vysílený, aby je dokázala vyrazit.

„Pět démonů?" zeptala jsem se. Na boj s pěti dalšími démony jsem se cítila až příliš unaveně, ale když už jsem tohle jednou začala, tak to taky musím dokončit.

„Pět. Asasíni obchází zahrady."

„Fajn, fajn," pokývala jsem hlavou a vytáhla z pouzdra další pistoli.

„Jdeme na ně," zazubil se Daichi a stáhl si přes tvář bojovou masku.

„Jdeme... jo a svojí smrtelnost si vážně uvědomuju, takže do mě nemusíte nechat řezat," mrkla jsem na Kenza a rozešla se vstříc pětce z pekla.