Pád nebes

41. Záchranná mise

„Chceš říct, že v tom baráku bydlí padlej bůh?" zašeptal Džoser, jako by nás snad někdo mohl slyšet. Přísahala bych, že trochu zesinal v obličeji, ale to jednoduše nebylo možné.

„Ptáš se špatně. Proč se padlý bůh schovává zrovna v tomhle domě?"

„Pro něco takovýho ale nemáš žádný důkazy. Je to jenom hypotéza," třeštil na mě oči.

„Tak to budeme muset ověřit," ušklíbla jsem se.

„Jak?" rozhodil rukama. Očividně jsem ho tímhle prohlášením úplně rozkopala. Nemohla jsem se mu divit. Protože tohle bylo kurva zajímavý a otevíralo to celou řadu otázek.

„Mno... čistě hypoteticky by mu neměla ublížit žádná obyčejná zbraň. Pořád je to nebešťan, takže ho může zranit jenom zbraň pekelná nebo ta z nebes."

„Což znamená?"

„Že když ho bodnu obyčejným kuchyňským nožem, tak se mu nic nestane."

„Čistě hypoteticky," odfrknul si.

„Čistě hypoteticky," uculila jsem se a sbalila všechny knihy, které jsem potřebovala a opustila školu. Posledním postranním pohledem jsem se rozloučila s bezvládným Kainem, který ležel na stole a působil tak dojmem, že spí. Moc jsem se netěšila na to, až se probere a bude si chtít tuhle událost vyříkat, ale myšlenky mi právě okupoval jeden řecký bůh, který v tomto světě neměl existovat.

***

Svou teorii jsem si mohla vyzkoušet hned druhý den u snídaně. Dvojčata byla přes noc pryč kvůli svým tajným záležitostem a Gabe nejspíš kdesi trucovala. S Erosem jsme měli prakticky celou vilu pro sebe. Když si odmyslím všechny ty ozbrojence, kteří kolem hlídali.

„Nazdar fešáku," usmála jsem se na Erose, když vešel do místnosti. Je pravda, že se svým připodobněním ve všelijakých knihách a mýtech moc společného neměl. Když se delší dobu nenacházel v lihu, docela hezky se na něj koukalo. Blonďaté vlasy kontrastovaly s blankytně modrýma očima. Jak příhodné, že takhle nějak vypadala barva nebe před jeho pádem. Upřímný úsměv hřál u srdce a vlastně vás nutil mít jeho nositel rád. Když jsem se nad tím zamýšlela, nemohl jsem o něm říct, že by mi nějak vadil. Neštval mě, neohrožoval ani nepodezíral. Jestli mi ale můj šílený plán nevyjde, tak nejspíš začne.

„Ahoj, kopretinko," oplatil mi Eros pozdrav a nalil si do hrnku kafe.

„Nějak moc se usmíváš. Je to děsivý," ukázal mi na obličej, který asi působil trochu moc rozjařeně.

„Jsem na tebe jenom pyšná, že si tak dlouho střízlivý. Jsi frajer," zazubila jsem se a počkala, dokud se neposadí. Pak jsem se zvedla, abych umyla špinavý talíř, zatímco jsem v levé ruce svírala malý nůž.

„Hodláš v tom dál pokračovat?" zeptala jsem se, jen aby řeč nestála a on mi nevěnoval tolik pozornosti.

„Já nevím. Zatím to prostě... nepotřebuju," pokrčil rameny. Dostala jsem se za jeho záda a zabodla mu nůž těsně nad na levou půlku zadku, kde se nenacházel žádný důležitý orgán, který bych mohla nenávratně poškodit. Tedy za předpokladu, že by se mu nůž vůbec do těla zabodl. Místo toho mi v ruce zůstala viset úplně ohnutá čepel, který už se nedala použít ani na krájení zeleniny. Jako bych s ní narazila do betonové zdi.

„No do prdele," ujelo mi, když jsem fascinovaně zírala na nůž.

„Co je?" otočil se na mě Eros.

„Asi máš na hlavě šedivý vlas," vyrukovala jsem s první lží, která mě napadla a schovala nůž za záda.

„Cože?"