Pád nebes

20. Ó domove, sladký domove

„Mám špatný zprávy," zjevil se zničehonic Hais a jeho výraz mluvil za vše. Tolik k mému triumfálnímu otevření tajných chodeb.

„Poslouchám," protáhla jsem otráveně.

„Farkasovi lidi dostali Moorovou. Je v kobkách."

„Počkej, počkej... zadrž. V kobkách? Budou ji vyslýchat?" zeptala jsem se nechápavě. Když jste šli po někom, na koho napsalo odměnu samo peklo, rovnou jste ho sejmuli a neptali jste se proč.

„Vypadá to, že je blázen. Pořád dokola mele o nějakých papírech... papyrech... má to nějakej spešl název," vysvětlil Hais narychlo. Naklonila jsem hlavu na stranu. Jaká pak to náhodička. Zadívala jsem se na otevřené dveře vedoucí do útrob podzemních chodeb. Do Farkasova sídla by mi cesta pěšky zabrala několik hodin. Několik zbytečných hodin. A to se dnešek jevil tak slibně.

„Fajn. Tohle vyřešim," řekla jsem si spíš sama pro sebe a donutila mozek začít fungovat na maximum. Pokud Lindu Moorovou dostal Farkas a zavřel ji do svých proslulých kobek, odkud se nesl křik mnoha mučených nešťastníků nutících je k odhalení jejich nejniternějších tajemství, má chudák holka všeho všudy tak den, dva života. Takže jsem musela pohnout. Navíc sfouknut hned tři mouchy jednou ranou. Dostanu Moorovou a Haisovi přibyde další skvělý zářez na jeho pověsti lovce odměn. Před tím ale z Lindy dostanu, co ví o těch údajných papírech, protože jsem si byla celkem jistá, že to má něco společného s našimi stále nenalezenými svitky. A nakonec zabiju Farkase.

Nejdříve jsem zamířila do knihovny, kde jsem po poněkud delším pátrání nalezla knihu zabývající se starověkým Egyptem. Znala jsem ji v podstatě nazpaměť a to především díky Džosovi. S knížkou v jedné ruce a dekou v druhé jsem vyrazila do zahrad, abych se ukázala co možná největšímu počtu lidí a především jednomu, který ze mě nespouštěl svůj nenávistný zrak. Zahrady byly ale rozlehlé, se spoustou zákoutí a míst ke schování a ani Gabe nemohla být všude.

Zahradu jsem prošla několikrát a pozdravila tolik množství lidí, kolik jsem jen potkala. S otevřenou knihou v ruce a se zaujetím, jako bych nikdy nečetla nic zajímavějšího, jsem korzovala prostorem. Jakmile si na mojí rutinu okolí přivyklo, přestalo moji přítomnost vnímat. Nakonec jsem se schovala za jedním bujným křovím, kde jsem odhodila deku i knihu a dřepla si.

„Fara – merto, Lucion," pronesla jsem potichu. Kolem se začaly protahovat stíny, které pomalu dodávaly tvar vyvolanému démonovi.

„Otravuješ, Farkasová," procedil Lucion skrz zuby.

„Vyrušila jsem tě při něčem?" povytáhla jsem zvědavě jedno obočí a sjela polonahého démona v lidské podobě uznalým pohledem. Lucion na sebe bral podobu vysvaleného, černovlasého fešáka s ostrými rysy v obličeji a pronikavým pohledem, ve kterém se míhaly pekelné plameny. Jako stál by za hřích. Ne, že ne. Ale takovou kokotinu jako vlézt s vyšším démonem do postele už jsem udělala a věřte mi, nehodlám si ji v blízké době zopakovat, byť je ta skořápka sebelákavější.

„Při ničem důležitém," mávl rukou, jako by odháněl otravnou mouchu.

„Bezva. Tak to máš čas mě hodit k Farkasovi domů," uculila jsem se a rozhlédla se kolem, jestli nejde někdo z hlídek.

„Proč bych to dělal?"

„Protože tě děsně zajímá, co z toho budeš mít," mrkla jsem na něj. Když jsem tenhle plán narychlo spřádala, připadal mi jako výkřik zoufalosti a marnosti. Když jsem se nad tím ale později zabývala do podrobností, nebyl to až zas tak marný tah. Protože nakonec dopomohl utvořit celou moji budoucí existenci.